Článek
Jeden člověk, pětadvacet osudů
Učitel vidí před sebou celou třídu. Každé dítě je jiné – jedno má nadání na matematiku, druhé bojuje se čtením, třetí trápí úzkosti. V ideálním světě by měl čas všimnout si všech. V realitě? Nejde to. Ať se snaží sebevíc, zůstane u průměru.
Děti nejsou čísla, ale systém je tak bere
Politici a úředníci vidí „průměrnou naplněnost tříd“. Rodiče slyší, že „25 dětí není žádná tragédie“. Jenže praxe je jiná. V davu mizí osobnost, mizí možnost učitele reagovat na individuální potřeby. Děti se učí mlčet, aby nezdržovaly, a ztrácejí chuť se ptát.
Když ticho není klid, ale rezignace
Učitelé poznají rozdíl mezi třídou, která pozorně pracuje, a třídou, kde je ticho, protože děti rezignovaly. Nehlásí se, nepokoušejí se – vědí, že stejně nepřijdou na řadu. To ticho je pro školu nejhorší zpráva.
Učitel není kouzelník
Na papíře se tváří, že stačí „diferenciace“ nebo „moderní metody“. Ale i ty potřebují čas. Učitel sám proti pětadvaceti dětem nezvládne všechno – a čím víc se snaží, tím větší frustraci cítí. A s ním i děti.
Kvalita školy se nedá udržet kvantitou
Můžeme mít moderní učebnice, projekty, digitální tabule. Ale pokud je ve třídě příliš dětí na jednoho učitele, je to jako nalévat vodu do děravého hrnce. Zvenčí to vypadá plné, ale uvnitř uniká to nejdůležitější – skutečné učení a vztah.
A co dál?
Otázka není, jestli se to dá zvládnout – víme, že ne. Otázka je, kdy si konečně přiznáme, že menší třídy nejsou luxus, ale základ. Dokud budeme chtít po učitelích nemožné, děti za to budou platit svou motivací a sebevědomím.
