Článek
Když dítě neumí čekat
Učitelé dnes často říkají: děti neumí počkat, neumí prohrát, neumí přijmout, že nebudou první. Jenže tohle se nedá naučit v lavici. To se učí doma – při večeři, u hry, při obyčejném rozhovoru. Škola na to prostě prostor nemá.
Úkoly nejsou mučení, ale signál
Rodiče si stěžují, že úkoly berou čas. Ale úkol není pro učitele – je pro rodinu. Je to příležitost sednout si na chvíli k dítěti a vidět, co zvládá. Když se doma místo podpory ozývá jen povzdech: „Zase úkol?“, dítě se učí, že vzdělávání je otrava.
Kdo vlastně nastavuje hranice
Mnoho rodičů očekává, že škola dítě „srovná“. Jenže škola není výchovný tábor. Pokud doma chybí jasná pravidla, učitel sám nic nezmůže. A pak slyšíme výčitky: proč moje dítě nedělá, co má? Odpověď je tvrdá – protože to nedělá ani doma.
Učitel není nepřítel
Zásadní problém je v atmosféře. Rodiče často berou učitele jako protivníka, který jen „otravuje“ nebo „přehání“. Přitom učitel vidí vaše dítě několik hodin denně a většinou mu chce pomoct. Když se ale místo podpory dočká jen útoků, rezignuje. A trpí zase dítě.
Pravda, kterou nechceme slyšet
Úspěch dítěte nestojí na počtu kroužků, tabletů nebo doučování. Stojí na obyčejných věcech – společném čtení, rozhovoru, podpoře, když se nedaří. Pokud rodiče hledají viníka jen ve škole, hledají na špatném místě.
Otázka pro rodiče
Než si příště postěžujeme na učitele, zkusme si položit jednoduchou otázku: děláme doma to, co chceme po škole? Pokud ne, těžko můžeme čekat zázraky. Protože vzdělávání není služba „na klíč“ – je to společná cesta.
