Článek
1. „Jsem ráda, že tě mám.“
Dítě to potřebuje slyšet i tehdy, když zlobí. Možná hlavně tehdy.
Ne „miluju tě, když jsi hodný“, ale „jsem ráda, že jsi – přesně takový, jaký jsi.“
Tohle je bezpečný základ.
Z něho vyrůstá sebevědomí. Ne ze známek, výkonu nebo chvály.
⸻
2. „Rozumím ti.“
Neznamená to, že vždycky souhlasím. Ale že naslouchám.
Dítě, které má pocit, že ho rodič chápe, nemusí křičet, lhát ani utíkat.
Tahle věta je tichý most mezi dvěma světy.
A čím častěji ho stavíme, tím méně bude nutné ho zachraňovat.
⸻
3. „Chyby jsou v pořádku.“
Učíme děti psát, číst, jezdit na kole – ale kdo je učí dělat chyby?
Tahle věta je štít proti perfekcionismu, strachu a studu.
Věta, která říká:
„Nesmíš být bezchybný. Stačí, že jsi člověk.“
⸻
4. „Děkuju ti.“
Děkuju, že jsi mi pomohl.
Děkuju, že ses snažil.
Děkuju, že jsi upřímný.
Dítě, kterému rodič děkuje, se necítí jako podřízený.
Cítí se jako důležitý člověk. A tak se k sobě jednou taky bude chovat.
⸻
5. „Jsi dost.“
Ne „mohl bys být lepší“. Ne „kdybys víc chtěl…“
Ale: „Jsi dost.“
Tahle věta je jako záchranná síť.
Ve světě výkonu, tlaku a srovnávání mu bude připomínat:
„Nemusíš být někdo jiný. Tvoje hodnota není podmíněná.“
⸻
Závěr: Věty mizí. Hlas zůstává
Dítě možná za rok zapomene, že jste ho dnes pochválili.
Ale nezapomene, jak se s vámi cítilo.
A ten pocit si ponese v sobě jako hlas.
Vnitřní hlas, který mu jednou řekne:
„Zvládneš to. Jsi v pořádku. Mám tě rád.“
