Článek
Nejvíc nebolí otevřený konflikt. Nejvíc ničí drobné, „normální“ věty, které učitel slyší znovu a znovu. Od rodičů, vedení, systému. Nezní agresivně. O to hůř se proti nim brání.
Tady je pět z nich.
„Vy jste přece profesionál, zvládněte to.“
Na první pohled kompliment. Ve skutečnosti elegantní způsob, jak shodit odpovědnost.
Dítě má opakovaně problém?
Třída je nezvládnutelná?
Atmosféra je toxická?
Vy jste profesionál. Tak si poraďte.
Bez podpory, bez nástrojů, bez pravomocí. Profesionalita se zaměňuje za povinnost vydržet cokoliv. A kdo to nezvládne, selhal. Ne systém. Učitel.
„On/ona se doma takhle nechová.“
Tahle věta učitele okamžitě staví do role viníka.
Když je dítě ve škole jiné než doma, chyba musí být přece ve škole. Nebo v učiteli.
Jenže dítě není stejné v bezpečí domova a v kolektivu dvaceti pěti dalších dětí. A nikdy nebude.
Místo spolupráce přichází obhajování.
Místo řešení vzniká tlak.
A učitel si znovu klade otázku, jestli dělá něco špatně.
„Dneska to mají učitelé jednodušší než dřív.“
Jedna z nejvíc frustrujících vět vůbec.
Jednodušší?
S inkluzí, administrativou, individualizací, očekáváním neustálé dostupnosti, komunikací s rodiči, projektovou výukou, evaluacemi, revizemi?
Tahle věta maže realitu práce učitele jedním tahem. A dává jasný vzkaz: nepřeháněj, nestěžuj si.
„Musíme brát ohledy na dítě.“
Ano. Musíme.
Ale tahle věta se často používá selektivně – jen směrem k dítěti.
Ohledy na učitele?
Na třídu jako celek?
Na hranice?
Ty se do toho balíčku většinou nevejdou.
Učitel pak stojí mezi potřebami jednoho dítěte a možnostmi zbytku třídy. A ví, že ať se rozhodne jakkoliv, někdo ho označí za necitlivého nebo neschopného.
„Tohle už dneska nefunguje.“
Často řečeno bez nabídky alternativy.
Nezní to jako útok. Ale je v tom jasný podtext: to, co děláš, je špatně.
Bez ohledu na kontext, podmínky, děti, realitu.
Učitel slyší, že staré postupy nefungují. Nové se ale očekávají automaticky. Ideálně hned. A bez chyb.
Proč tyhle věty ničí
Protože:
- zpochybňují kompetenci,
- přesouvají odpovědnost dolů,
- berou právo na pochybnost,
- a dlouhodobě vytvářejí pocit, že nikdy nejste dost.
Nevyhoří ten, kdo chybuje.
Vyhoří ten, kdo se snaží, ale neustále slyší, že to nestačí.
Co by pomohlo místo toho
- „Jak vám můžeme pomoct?“
- „Pojďme hledat řešení společně.“
- „Vidíme, že je to složité.“
Jedna věta často rozhoduje, jestli učitel ještě zůstane.
Nebo jestli už si začne potichu balit věci.
Kterou z těchto vět slyšíte nejčastěji – a co s vámi dělá?
