Článek
Ve školách se potichu odehrála změna, o které se moc nemluví. Neproběhla jedním zákonem ani jednou reformou. Spíš se plížila postupně. S každým dalším doporučením, že „tohle už je na děti moc“. S každou větou „hlavně je nestresujme“. S každým ústupkem, který měl být laskavý – a stal se samozřejmostí.
Výsledek? Děti dnes vyrůstají v prostředí, kde se často víc hlídá jejich momentální pohoda než jejich schopnost něco zvládnout.
Záměna pojmů, která bolí
Podpora není totéž, co snižování nároků.
Respekt není totéž, co absence hranic.
Empatie není totéž, co rezignace.
Jenže právě tyhle pojmy se začaly míchat. Když dítě něco nezvládá, automaticky hledáme úlevu. Místo otázky „jak mu pomoci to zvládnout“ často volíme cestu „tak to po něm nebudeme chtít“.
Krátkodobě to funguje. Dítě je klidnější. Rodič má pocit, že je dobrý rodič. Škola se vyhne konfliktu.
Dlouhodobě ale vzniká problém, který už teď vidíme ve třídách i v životě.
Děti se nenarodily slabší
Neexistují žádná data, která by říkala, že dnešní děti jsou méně schopné učit se, soustředit se nebo překonávat obtíže. Změnil se svět. Tempo, technologie, tlak. Ano.
Ale schopnost růst skrze výzvy dětem nezmizela. Jen jim ji dospělí přestali systematicky nabízet.
Místo toho dostávají často signál:
„Když je to nepříjemné, ustoupíme.“
„Když je to těžké, snížíme laťku.“
„Když to nejde hned, zkusíme to vyřešit za tebe.“
Škola mezi dvěma mlýnskými kameny
Učitelé jsou v tomhle pasti. Na jedné straně tlak na výkon, výsledky a výkazy. Na druhé straně obava cokoliv po dětech skutečně vyžadovat, aby to nebylo označeno za necitlivé, zastaralé nebo stresující.
Vzniká absurdní situace:
Děti mají čím dál víc práv, podpůrných opatření a úlev.
Ale čím dál méně příležitostí zažít pocit: „Bylo to těžké, ale zvládl jsem to.“
A právě tenhle pocit je klíčový. Pro sebevědomí. Pro odolnost. Pro skutečný růst.
Pohodlí není cíl výchovy
Nikdo rozumný netvrdí, že děti mají být pod tlakem, ve strachu nebo permanentním stresu. Jenže mezi stresem a nárokem je obrovský rozdíl. A ten se nám začal nebezpečně stírat.
Život nebude bez nároků.
Práce nebude bez odpovědnosti.
Vztahy nebudou bez nepohodlí.
Pokud děti chráníme před každým selháním, nepříjemností a výzvou, nepřipravujeme je na lepší budoucnost. Připravujeme je o nástroje, jak ji zvládnout.
Možná je čas změnit otázku
Neptat se pořád:
„Není toho na děti moc?“
Ale začít se ptát i:
„Nedáváme jim toho naopak příliš málo?“
„Nebereme jim možnost zjistit, co všechno dokážou?“
Protože děti nejsou slabší.
Jen jsme jim přestali věřit, že něco vydrží, že se naučí překonávat překážky a že růst někdy bolí.
A bez toho žádné skutečné vzdělávání – ani dospívání – nefunguje.
