Článek
Veřejná debata o školství má zvláštní rys. Když něco nefunguje, ukazuje se prstem dolů – do tříd. Na učitele. Na školy. Na „špatnou výuku“. Méně často se ptáme, kdo z té rovnice postupně zmizel.
Protože učitelé ze škol neutekli. Společnost ano.
Škola jako poslední záchytná síť
Za poslední roky se ze školy stalo místo, které má řešit téměř všechno. Vzdělávání. Výchovu. Prevenci rizikového chování. Duševní zdraví. Sociální nerovnosti. Rodinné problémy. Hodnoty. Klimatickou úzkost. Digitální svět.
Jenže zatímco nároky rostly, podpora se ztenčovala. Rodiče jsou přetížení. Společnost polarizovaná. Stát vysílá signály, ale málokdy poskytuje stabilní rámec. A tak zůstává škola – a učitel v ní – jako poslední dospělý v místnosti.
Očekáváme všechno, nabízíme málo
Od učitelů se dnes očekává empatie, profesionalita, flexibilita, odolnost, kreativita i psychická stabilita. Mají zvládat konflikty, individuální přístupy, administrativu, neustálé změny pravidel a zároveň „učit moderně“.
Zároveň se ale často setkávají s nedůvěrou. S pocitem, že jejich odbornost je zpochybňována kýmkoli, kdo byl někdy žákem. S tím, že jejich hranice jsou brány jako problém, ne jako nutnost.
Tohle není selhání jednotlivců. To je systémový ústup společnosti od odpovědnosti.
Rodiče nejsou nepřátelé. Jsou stejně unavení
Tenhle text není útokem na rodiče. Mnozí jsou stejně zahlcení jako učitelé. Pracují, řeší vlastní nejistoty, snaží se být „dost dobří“. Jenže právě proto je lákavé předat část odpovědnosti škole – a nechat ji, ať to nějak vyřeší.
Problém nastává ve chvíli, kdy se očekává, že škola nahradí všechno, co společnost sama nestíhá. A ještě za to ponese kritiku.
Učitelé drží systém silou vůle
Přes všechny potíže školy pořád fungují. Ne proto, že by byl systém dobře nastavený. Ale proto, že ho učitelé drží silou své osobní angažovanosti. Často na úkor vlastního zdraví, času a energie.
To není známka toho, že je vše v pořádku. To je známka toho, že jsme si zvykli, že to „nějak unesou“.
Tiché selhání, o kterém se nemluví
Skutečné selhání není v tom, že učitelé občas chybují. Selhání je v tom, že jsme jako společnost přestali nést společnou odpovědnost za děti, vzdělávání a hodnoty – a nechali to na jedné profesi.
Učitelé dnes neselhávají.
Selhává společnost, která od nich utekla, ale pořád se vrací kontrolovat výsledky.
A dokud se tahle nerovnováha nepojmenuje, budou školy fungovat jen díky lidskému přepětí. Ne díky dobrému systému.
