Článek
Školní neúspěch už v šesti letech
Z učitelů první třídy byste dnes často slyšeli jedno: děti přicházejí méně připravené než dřív. Nejde jen o to, že neumí číst – to se učí až ve škole. Jde o to, že neumí udržet pozornost, pracovat samostatně, nerozumí instrukcím, často mají slabý slovník nebo jemnou motoriku. A když už nastoupí, školní tempo je pro ně příliš rychlé.
V důsledku toho se čtení táhne. Místo plynulého pokroku učitelé věčně někoho dohánějí. Výsledkem je, že i na konci první třídy má velká část dětí s plynulým čtením problém.
Řešení? Změnit tabulku. Ne realitu.
Ministerstvo školství na to reaguje reformou: nově děti nebudou muset číst na konci první třídy. Termín se posouvá na konec druhé. Oficiálně kvůli menšímu tlaku na žáky. Neoficiálně? Protože to zkrátka nestíhají.
Ale je to opravdu řešení?
Když dítě neumí číst v první třídě, není problém v dítěti. Ani ve škole. Ale v tom, že jsme školu nastavili mimo realitu.
Posun termínu čtení neřeší hlavní potíž – proč čtení vázne. A to je kombinace:
- nízké školní připravenosti (zralost dítěte),
- příliš pestrých tříd (heterogenita),
- vysokých nároků na učitele,
- a málo podpory pro děti, které potřebují individuální přístup.
Když systém ignoruje vývoj dítěte
Zároveň se má zrušit odklad školní docházky s výjimkou zdravotních důvodů. Co to znamená v praxi? I dítě, které není zralé, musí nastoupit. A pokud to nezvládne? Nemá se kam vrátit. Školky ho během roku zpět nevezmou. A učitel ho nesmí nechat propadnout – protože odklady propadání taky končí.
Zní to jako plán, který nepočítá s realitou dětí. Jen s realitou tabulek.
Čtení není jen dovednost. Je to základ sebevědomí
Dítě, které se naučí číst, získá nejen schopnost porozumět textu. Získá důvěru, že něco dokáže. Že patří do školy. Dítě, které číst neumí, zažívá často opak. A i když se nakonec rozečte, jizva může zůstat.
Snížením nároků systém přiznává, že nezvládá připravit děti ke čtení. Ale místo toho, aby hledal cestu k lepší podpoře, snižuje laťku.
Není všechno špatně. Není všechno o penězích
Často slýcháme, že se školství musí změnit, protože je „zastaralé“ nebo „nespravedlivé“. Ano, změny jsou potřeba. Ale ne všechno se musí bourat.
Odklady nejsou slabinou systému. Jsou jeho silnou stránkou. Jsou důkazem toho, že školství může být individuální. A že má možnost zohlednit to, co potřebuje konkrétní dítě – a ne jen excelová tabulka nebo ministerský manuál.
Tohle není o penězích. Tohle je o respektu k vývoji dítěte. O důvěře v učitele. A o zdravém rozumu.
Co opravdu potřebujeme?
- Systém, který bude naslouchat učitelům.
- Reformy, které budou testovány, vysvětleny a diskutovány.
- A hlavně: odvahu říct, že dítě není číslo.
Závěr:
Číst ve druhé třídě nestačí. Dítě potřebuje číst už v první – ne kvůli učivu, ale kvůli sobě. Aby zažilo úspěch. Aby mohlo jít dál. Ne každé to zvládne hned. Ale o to víc potřebujeme školství, které mu to umožní. Ne ho rovnou hodí do vody – a pak jen posune termín plavání.
