Článek
Velký slib: žádné dítě nesmí zůstat stranou
Inkluze byla představena jako revoluce: konečně se i děti s různými speciálními potřebami dostanou do běžných tříd, nebudou izolovány a získají šanci vyrůstat mezi vrstevníky. Myšlenka, se kterou se těžko nesouhlasit. Každý rodič chce, aby jeho dítě nebylo odmítnuto. Každý učitel ví, že odlišnost sama o sobě není problém.
Na papíře to vypadalo spravedlivě, moderně, lidsky.
Ve třídě místo ideálu přichází realita
Jenže pak se otevřou dveře běžné třídy. Učitel má před sebou třicet dětí. Každé jiné. Mezi nimi dítě s těžším autismem, další, které nezvládá češtinu, tři s ADHD, jedno s lehkým mentálním postižením. A k tomu dalších dvacet, kteří potřebují „jen“ běžnou pozornost a výuku.
Jeden člověk má být učitel, terapeut, psycholog i asistent v jednom. Často bez reálné pomoci. Ano, někdy má asistenta pedagoga. Ale ten je špatně proškolený, často podhodnocený a obměňuje se častěji než počasí.
Kdo na to doplácí?
- Rodiče „běžných“ dětí: mají pocit, že jejich dítě je brzděno. „Platíme daně, chceme kvalitní školu, ne aby učitel pořád řešil jen problémy jiných,“ slýcháme často.
- Rodiče dětí se speciálními potřebami: cítí, že inkluze je jen prázdný pojem. Papírově ano, jejich dítě chodí do běžné třídy. Ale podpory se mu nedostává.
- Učitelé: ti zůstávají mezi dvěma mlýnskými kameny. Obě skupiny rodičů je kritizují, stát od nich očekává zázraky a oni sami večer odcházejí domů vyčerpaní.
Mlčení o vyhoření
O vyhoření učitelů se mluví potichu. Ale čísla jsou jasná: téměř polovina učitelů zvažuje odchod. Inkluze není jediným důvodem, ale je jedním z těch, který práci ztěžuje. Protože přidává nekonečné papírování, stres a pocit, že žádné dítě nedostává to, co by mělo.
Byla to naivita, nebo záměr?
Nabízí se otázka: proč jsme inkluzi spustili bez toho, aby školy dostaly stabilní finance, dostatek odborníků a podporu? Byla to naivní víra, že to „nějak půjde“? Nebo politické gesto, které mělo dobře vypadat, ale na reálnou praxi nikdo nemyslel?
Nejde o to, jestli, ale jak
Největší omyl je myslet si, že kritika inkluze je útok na děti se speciálními potřebami. Není. Jde o to, že inkluze není černobílá. Není to buď, anebo. Je to otázka „jak“.
- Pokud inkluze znamená třídu plnou chaosu, není to pomoc.
- Pokud inkluze znamená vyčerpaného učitele, není to udržitelná cesta.
- Pokud inkluze znamená, že obě skupiny rodičů jsou nespokojené, je něco špatně v samotném systému.
Kam se chceme vydat?
Potřebujeme upřímnou debatu. Ne politická hesla, ne rychlé soudy. Česká škola stojí před zásadní volbou: buď budeme dál předstírat, že inkluze funguje, nebo si přiznáme, že potřebuje zásadní reformu – od peněz přes počet asistentů až po přístup k dětem.
Protože pokud to neuděláme, přijdeme o to nejcennější: důvěru rodičů, učitelů i samotných dětí. A inkluze se stane jen prázdným slovem.
