Článek
Škola jede, i když nefunguje
Učitelé roky drží školství pohromadě — ne díky systému, ale navzdory němu.
Když někdo onemocní, zastoupí ho. Když chybí asistent, zvládnou to sami.
A když ředitel řekne „potřebujeme pokrýt třídu“, většina prostě přikývne.
Ne proto, že by musela. Ale protože to jinak nejde.
Jenže tohle „jinak to nejde“ se stalo tichým pravidlem. A učitelé začínají chápat, že bez odporu se nikdy nic nezmění.
Neviditelná práce, nulová odměna
V jiných profesích by suplování znamenalo přesčas. V učitelství to bývá samozřejmost.
Papírově „pár minut navíc“. Ve skutečnosti hodiny stresu, přípravy, hlídání, odpovědnosti.
A přesto — bez uznání, bez zaplacení, bez poděkování.
„Máme dělat víc za stejné peníze. Ale za co přesně? Za loajalitu, která se nepočítá?“ říká učitelka z Prahy.
Dost bylo ticha
Tohle už není o penězích. Je to o sebeúctě.
Když se suplování stane povinností, mizí z práce smysl. Učitelé nechtějí bojovat s dětmi, ale s nespravedlností systému, který z nich dělá výplň mezer.
A tak poprvé po letech začínají říkat nahlas: Ne, dneska už ne.
Ne proto, že by nechtěli učit. Ale protože chtějí, aby to mělo hlavu a patu.
Když „dost“ neznamená vzdor, ale záchranu
Tohle „dost“ není vzpoura. Je to volání o respekt.
Učitelé nechtějí výhody. Chtějí jen to, co má každý jiný — zaplacenou práci a uznání, že čas má hodnotu.
Protože když se bude dál spoléhat na tiché hrdinství, jednoho dne už nebude, kdo by suploval. Ani zdarma, ani jinak.
Závěr:
Konec suplování zdarma není konec ochoty. Je to začátek důstojnosti.
A ten už měl dávno přijít.
