Článek
Tichá bolest dnešních třicátnic
Nejde o to, že by dnešní ženy nechtěly děti. Chtějí je. Ale nechtějí je samy. A právě tady narazí. Běžný scénář vypadá takto: žena ve vztahu od 22, čeká, až partner „dozraje“. Má práci, plán, vnitřní kompas. On má čas. Spoustu času.
Třicetiny přijdou – a s nimi otázky. Nejen biologické, ale i čistě praktické: kdy, jak, s kým? Partner stále nechce mluvit o hypotéce, svatbě, dítěti. Říká, že „ještě není připraven“. Jenže tohle „ještě“ může trvat klidně dalších pět let.
Proč muži otálejí?
Mnoho mužů vnímají třicítku ne jako limit, ale jako začátek. Otcovství plánují „někdy později“, až si „užijí život“, až „budou mít klid“. A mezitím často berou samozřejmost ženy, která je miluje a čeká.
Část z nich se bojí zodpovědnosti, jiní jen nemají vzor nebo jasnou představu, co to znamená být otcem. Společnost jim to navíc nijak neurychluje – muž bez dětí po třicítce není „starý“. Žena je.
Tlak a vina padají jen na ženy
Zatímco žena slyší: „Už ti tikají biologické hodiny“, „Neměla jsi čekat tak dlouho“, „Neměla sis vybírat špatné muže“, muži nečelí žádnému tlaku. Není to férové. Není to pravdivé. A rozhodně to není udržitelné.
Krize mateřství je zčásti iluze – vzniká z očekávání, že žena to všechno zvládne. Sama, rychle, bez chyb. A když to nejde? Je to její vina.
Co kdybychom mluvili i o mužské nevyzrálosti?
Je na čase pojmenovat věci pravými jmény. Pokud se společnost diví, proč ženy odkládají děti, ať se podívá, s kým je mají mít. S muži, kteří žijí život adolescenta do třiceti pěti? Kteří se děsí závazku, ale vyžadují péči?
Zodpovědné otcovství nezačíná porodem. Začíná ochotou plánovat budoucnost. A právě ta mnohým mužům chybí.
Závěr: Rodina není jen ženská práce
Rodinu netvoří žena. Tvoří ji dva lidé. A oba musí být připraveni.
Dokud se bude za „problém s mateřstvím“ považovat jen ženské selhání, nikdy se nic nezmění.
A ženy budou dál vyhořelé z čekání. Zklamané z promarněných let. A unavené z vysvětlování, že dítě nechtějí bez muže. Ne že ho nechtějí vůbec.
