Článek
Bití ve školce už není výjimka
Našla jsem svou čtyřletou dceru, jak pláče v šatně školky. Dítě ji udeřilo pěstí do zad, protože nechtěla půjčit autíčko. „To je normální, oni se učí,“ řekla paní učitelka. A já začala tušit, že něco normální není.
V posledních letech slyšíme častěji: děti zlobí víc než dřív. Ale to není přesné. Ony nejen zlobí, ale ubližují – sobě i druhým. A nejhorší na tom je, že si na to zvykáme.
Agrese není fáze. Je to varování
Dítě, které často bije ostatní, neničí hračky nebo mluví s pohrdáním, nepotřebuje víc svobody. Potřebuje hranice. A někdy i pomoc odborníka. Ale místo toho slyšíme:
- „On je jen temperamentní.“
- „To z toho, že je inteligentní.“
- „To přejde.“
Nepřejde. Z malého agresora je snadno puberťák, který mlátí spolužáka. A pak dospělý, který neumí udržet emoce a vztah.
Kde se bere ten vztek?
- Dospělí nejsou doma. Děti tráví víc času online než s rodiči. A když už jsou spolu, rodič je unavený, na mobilu nebo se hádá.
- Výchova bez hranic. Diktát emocí nahradil pravidla. Dítě má nárok na vše, ale nenese důsledky ničeho.
- Agresivní vzory. TikTok, YouTube, filmy plné dominance, zesměšňování a „alfa“ energie. Děti to kopírují dřív, než se naučí empatii.
„On to pochytil ve škole.“ Ne – děti si agresi nosí z domova
Nejsilnější model chování je rodina. Dítě, které nevidí klidné řešení konfliktu doma, bude v konfliktu útočit. A systém selhává: školky a školy agresi často neřeší nebo nemají nástroje. Všechno se omlouvá.
Co s tím?
- Stanovit hranice není tyranie. Dítě potřebuje vědět, co je v pořádku – a co už ne.
- Agrese není omluvitelná. Pokud dítě mlátí jiné, nevykládejme to jako „dominanci“ nebo „sílu“.
- Buďme přítomní. Výchova není doplněk. Je to základ bezpečí, ze kterého vyrůstá schopnost zvládat frustraci.
A hlavně: přestaňme se bát říct, že je něco špatně
Není to selhání dítěte. Je to selhání nás, dospělých. Pokud agresi nepojmenujeme, čeká nás generace, která bude místo slov používat pěsti. A bude jí to připadat normální.
