Článek
Kdyby někdo chtěl vědět, co opravdu definuje českou společnost, stačí ho posadit na židli na úřad. Ne na dlouho. Stačí patnáct minut. Víc nepotřebuje. V tu chvíli pochopí všechno: jak funguje stát, jak fungují rodiny, jak fungující lidi semelou procesy, které nikoho nezajímají, ale všichni se jimi ohánějí, jako by to byla ústava.
Zkuste si to projít s dítětem.
Novorozenec? Tady máte čtyři žádosti. Pošlete sem, pak tam, ale pozor — nesmíte zapomenout na tu růžovou obálku, protože bez ní to samozřejmě nejde. Rodičák? Podmínky měníme každou chvíli. Školka? Od toho je přece pořadník, který nezná ani ředitelka. Pediatr? Zkuste tipovat, jestli vás vezme dřív než za půl roku.
A když si myslíte, že to horší být nemůže, přijde škola.
Papíry, vyjádření, souhlasy, GDPR, omluvenky, formuláře, dotazníky. A pořád dokola. Všechno pro „dobro dítěte“, samozřejmě. Jenže dítě tomu vůbec nerozumí — a rodič taky ne.
Byrokracie u nás přerostla realitu. Je to džungle, která roste rychleji než vlastní děti. A co je nejhorší — nikdo ji nekrotí. Nikdo ani nechce.
Protože v Česku má větší váhu papír než zdravý rozum.
Kde jinde může třídní učitelka řešit víc formulářů než samotnou výuku?
Kde jinde rodiče musí dokazovat věci, které jsou naprosto jasné?
Kde jinde úředník dokáže poslat člověka domů kvůli jedné chybějící tečce, ale když jde o bezpečí dětí, všichni najednou mlčí?
Možná to zní tvrdě, ale řeknu to naplno:
Když se systém stará víc o papíry než o lidi, nemůže se pak divit, že mladí děti odkládají.
Ne proto, že by rodinu nechtěli.
Ale proto, že se bojí vstoupit do světa, kde se musí nejdřív prokousat štosy dokumentů, jen aby si mohli říct: „Ano, jsme rodina.“
Místo podpory dostáváme povinnosti.
Místo jistoty nejistoty.
Místo jednoduchosti chaos.
A je úplně jedno, jestli jste rodič, učitel, ředitelka, nebo někdo, kdo dítě teprve plánuje. Každý z nás už jednou seděl před okýnkem, za kterým seděla paní, která „to takhle prostě dělá už dvacet let“.
Možná právě proto to nefunguje.
Je nejvyšší čas si přiznat, že stát nemusí podporovat rodiny finančně — i když by to samozřejmě pomohlo. On by mohl úplně jednoduše začít tím, že přestane lidi trestat za to, že chtějí žít normální život.
Méně razítek.
Méně formulářů.
Méně dokazování samozřejmostí.
Méně překážek.
Nechceme privilegia.
Chceme normální, funkční stát.
A hlavně – stát, který si konečně všimne, že dítě není kolonek.
Je to člověk. A ti dnešní to mají těžké jen proto, že někdo před nimi miluje papíry víc než jejich budoucnost.
