Článek
Když stojím před třídou, vidím chytré děti. Fakt chytré. Ale neumí napsat e-mail bez emoji. Neumí zavolat na cizí číslo. Neumí si říct o pomoc. Neumí se omluvit. Neumí přijít včas.
Zato vědí, že existují dvě rovnoběžky, které se nikdy neprotnou. A že mitochondrie je hnacím motorem buňky.
Věci, které ve skutečném životě ještě nikdy nepoužily.
A teď nemluvím o nějaké antiintelektuální vlně „zrušme školu“. Mluvím o úplně obyčejném každodenním životě. O dovednostech, bez kterých se nedá fungovat – a které se v českém systému pořád flikují bokem, náhodně, podle toho, kdo zrovna učí a jaký má nerv.
Děti, které vědí hodně. Ale neumí skoro nic.
Dneska potkám dítě, které zná hlavní města světa, ale neumí navázat rozhovor s učitelkou.
Dítě, které brilantně odříká části květu, ale nedokáže podat ruku spolužákovi, se kterým mělo konflikt.
Dítě, které zvládne napsat test na jedničku, ale zhroutí se, když má udělat něco poprvé.
A co je nejhorší? Tohle nevidíme jako problém. My to bereme jako normu.
Jako by byl svět tvořený samými testy, příklady, zápisy a pracovkami.
Rodiče čekají výsledky. Ale nevidí díry.
Kolikrát jsem slyšela:
„Hlavně ať má dobré známky.“
„Ať umí anglicky.“
„Ať má dobrý průměr, ať se dostane na osmileté gymnázium.“
A zatím dítě doma ani nesklidí po sobě talíř.
Nedokáže požádat učitele o něco bez toho, aby se rozplakalo.
Neumí si rozplánovat týden, úkol, přípravu.
A už vůbec neumí udělat něco nepříjemného bez řečí.
Možná by byl ten známkový stres menší, kdyby uměly základ:
pracovat, vydržet, mluvit, zvládnout frustraci, pohnout se dál.
Škola může hodně. Ale nemůže všechno.
Učitelé nejsou kouzelníci.
Nemůžou nahradit výchovu.
Nemůžou vymyslet charakter dítěte během 45 minut třikrát týdně.
A hlavně: Nemůžou učit dovednosti, které systém nepočítá.
Které nejsou v RVP.
Které nikdo nekontroluje.
Které nikdo pořádně nechrání.
Co kdybychom to obrátili?
Co kdyby bylo normální učit děti mluvit nahlas, argumentovat, říkat si o pomoc, řešit konflikt, přijmout nepohodlí?
Co kdyby součástí výuky bylo zvládnout telefonát, napsat slušný e-mail, vyřídit jednoduchou věc, vyznat se v úřadních formulářích, naplánovat si práci, dokončit úkol?
Co kdybychom místo slovní druhy v páté třídě dali půl roku mediální gramotnosti?
A místo opisování definic pár hodin duševní hygieny?
A místo šprtání literatury rozhovor o tom, jak zvládnout vlastní stres?
Možná by děti konečně přestaly opakovat jednu větu: „Na co mi to bude?“
Protože ta otázka má své jádro pravdy.
Oni to totiž cítí.
Intuitivně vědí, že jim chybí to, bez čeho se v životě nehneš.
A možná je tohle ten největší průšvih školství:
Dokážeme je naučit věci.
Ale pořád ne to, jak žít.
