Článek
Když stát oznámí, že učitelé mají přidáno, je slyšet potlesk. „Aspoň něco.“ „Teď už si nemůžou stěžovat.“
Jenže ve školách je ticho. A to ticho je horší než stížnosti.
Je to ticho lidí, kteří už nemají sílu ani vysvětlovat, co se děje.
Peníze pomůžou, jasně. Ale nevyřeší to, proč učitelé odcházejí rychleji než kdy dřív.
Nebo proč mají děti víc problémů než kdy dřív.
Nebo proč rodiče přestávají věřit škole.
A hlavně: peníze nevyřeší, že je ve třídách rok od roku těžší učit.
Když máš vyšší plat, ale méně kolegů
Jedna moje známá z prvního stupně říká: „Já nechci víc peněz. Já chci, aby nás bylo víc.“
Protože co z toho, že má o dva tisíce víc, když:
- má ve třídě dvacet osm dětí,
- nemá asistenta,
- má tři děti s poruchami chování,
- a všechno řeší sama.
Peníze jsou fajn.
Ale když nemáš s kým dělat tu práci, jsou jen náplastí na utrženou ruku.
Když ti přidají, ale přidají se i očekávání
Rodiče slyší „učitelé mají víc peněz“ a automaticky čekají, že se ve školách zlepší úplně všechno.
Jenže realita?
Děti přicházejí rok od roku více unavené, přetížené, rozhozené.
Rodiče jsou více vystresovaní, více bojovní, více ve střehu.
A učitelé řeší pořád stejné věci:
- mobily,
- chování,
- úkoly,
- nevyspání,
- konflikty,
- pláče,
- úzkosti.
Tohle žádné navýšení platových tabulek neřeší.
Když přidají peníze. Ale neřeknou dětem „dost“
Školy jsou dnes často bezmocné.
Učitelé mají platy, ale nemají nástroje:
- nemůžou dítě poslat ze třídy,
- nemají asistenty,
- nesmí odmítnout žáka,
- nesmí si zvolit pravidla,
- nesmí nic, co by narovnalo klima.
A rodiče?
Mnozí věří, že když přidali učitelům peníze, dostali tím i povinnost „vychovat děti za rodinu“.
Nepřijde dítě připravené? Problém učitele.
Nerozumí? Učitel to má „zjednodušit“.
Nechce pracovat? Učitel má „motivovat“.
Nevychované? Učitel má „najít cestu“.
Všichni chtějí po škole věci, které se nikdy nestanou, protože to není škola, ale výchova.
Skutečná krize není o platech. Je o tom, co se děje v dětech.
Tohle se nikomu nechce říct nahlas, ale je to pravda:
Děti jsou dnes unavené, roztěkané, nervózní, přetížené digitálními podněty a psychicky křehčí.
A učitelé jsou první, kdo to vidí.
Vidí děti, které se nedokážou soustředit déle než tři minuty.
Děti, které se zhroutí, když něco nejde hned.
Děti, které se bojí neúspěchu.
Děti, které neumí řešit konflikt v reálném světě.
A pak se má někdo divit, že peníze nic nezmění?
Tak proč je po přidání ještě větší krize?
Protože se nezměnilo to, co ji způsobuje:
- nefunkční systém,
- tlak rodičů,
- chybějící hranice doma,
- prázdná pravidla ve škole,
- málo personálu,
- nulová prevence,
- digitální únava dětí,
- papírování,
- nekonečná administrativa,
- a pocit, že učitel je pořád podezřelý.
A to se týká každého dítěte v té třídě – včetně toho našeho.
Peníze jsou začátek. Ne řešení.
Učitelé nejsou uražení.
Nejsou nevděční.
Nejsou ani líní.
Jsou jen vyčerpaní systémem, který se tváří, že problém zmizí, když přepočítá tabulky.
Jenže realita je jasná:
Přidání pomůže.
Ale školství se zvedne teprve tehdy, když se přidá:
- respekt,
- personál,
- pravidla,
- podpora,
- prevence,
- a společná odpovědnost rodiny i školy.
Teprve pak se učitelé nadechnou.
A děti začnou dělat to, kvůli čemu vůbec chodí do školy:
růst.
