Článek
1. První stupeň je práce, kterou nikdo pořádně nezná
Mimo školu si lidé myslí, že učitel 1. stupně „jen učí lehčí látku“. Nevědí ale, že právě tam se lámou děti, nastavují návyky, vznikají vztahy a řeší se největší kázeň. Není to lehčí verze učení. Je to úplně jiná profese.
2. Učitel 1. stupně zastupuje šest profesí najednou
Je to pedagog, psycholog, speciální pedagog, vychovatel, dramaturg, sociální pracovník. Každé dítě má jiné potřeby, jiné tempo, jiný svět. A to všechno jede v jedné třídě najednou.
A stát říká: „To zvládnete.“
3. Tlak rodičů je největší právě tady
První roky jsou pro rodiče citlivé. Chtějí, aby jejich dítě bylo nejlepší, aby mělo pozornost, aby nedělalo chyby, aby mělo individuální tempo – a aby to všechno držela jedna učitelka, která má ve třídě třeba 28 dalších dětí.
A když to nezvládá? Kritikou se nešetří.
4. Inkluze bez podpory zničila začátečníky
Nejde o princip. Ten je správný. Jde o realitu. Inkluze na prvním stupni se rozjela bez lidí, bez asistentů, bez školení a bez peněz. Na prvním stupni máte děti s poruchami učení, chování, koncentrace, adaptace. A k tomu jednu učitelku, která má „prostě pracovat diferencovaně“.
5. Papírování zabíjí radost z učení
Hodiny příprav, hodiny administrativy, hodiny komunikace s rodiči. A do toho se stále více řeší, co kde musí být podepsané, zapsané, vyhodnocené, naskenované. Učitel 1. stupně často stráví dny u počítače místo u dětí.
6. Každá chyba je vidět. A každý úspěch se bere jako samozřejmost
Dítě se rozbrečí → chyba učitele.
Dítě nečte v tempu → chyba učitele.
Dítě se hádá → chyba učitele.
Dítě má špatný den → taky chyba učitele.
Ale když dítě začne mít rádo školu? Když se bojí jen o víkendu? Když překoná svůj strach?
To je prý „normální“. Jenže to není normální. To je těžce odpracovaná práce.
7. A pak se divíme, že tam nikdo nechce jít
Mladí učitelé vidí realitu praxe a odcházejí ještě dřív, než začnou. Zkušení odcházejí, protože už nemají sílu táhnout systém na bedrech. A ti, co zůstávají, dělají práci za dva — a ještě se musí tvářit, že je to v pořádku.
8. První stupeň je základ všeho. Ale v systému je úplně poslední
Když se na prvním stupni něco pokazí, celé vzdělávání to táhne dál jako těžký batoh. A přesto právě tady končí nejméně podpory, nejméně respektu a nejméně reálné pomoci.
9. Pokud chceme změnu, musíme začít tam, kde se budoucnost láme
První stupeň potřebuje více lidí, více času, více asistentů, více klidu a méně zásahů shora. Učitel 1. stupně není „paní na prvňáčky“. Je to člověk, který formuje základy celé společnosti.
A dokud to nepochopíme, bude na prvním stupni učit stále méně lidí.
A systém bude dál kolabovat – přesně tam, kde všechno začíná.
