Článek
1. Zní to skvěle: flexibility, individuální péče, krásné prostředí
Systém se tváří moderně: „Vyberte si školku podle svých potřeb.“
Jenže to, co začalo jako podpora rodičů, se změnilo v přetlak trhu, kde se víc řeší marketing než skutečné potřeby malých dětí.
Krásná zahrada ještě neznamená kvalitní péči.
2. Tlak na rychlý návrat do práce žene rodiče do kouta
Stát roky tlačí rodiče do toho, aby se vraceli co nejdřív do práce. Firmy to podporují sloganem „kariéra nemusí počkat“.
Jenže malé dítě není excelová tabulka.
Tříleté dítě v plném provozu často nezvládá změny, velké kolektivy, hluk ani neustálé přepínání pozornosti.
Ale rodiče volbu nemají — místo ve státní školce je loterie.
3. Soukromé školky si účtují ceny, které nejsou normální
Praha: 12–20 tisíc měsíčně.
Menší města: 7–12 tisíc.
A do toho strava, kroužky, akce.
To není služba. To je model, kde si kvalitní péči mohou dovolit jen někteří. A ti ostatní — přepínají se, hledají kompromisy nebo zůstávají doma déle, než si mohou finančně dovolit.
4. Kvalita péče se často liší víc, než rodiče tuší
Soukromá školka není automaticky špatná — ale ani automaticky dobrá.
Velké rozdíly jsou v kvalifikaci personálu, počtu dospělých na skupinu, bezpečnosti, typech aktivit.
A rodiče často poznají realitu až tehdy, když je pozdě: když dítě odmítá chodit, má strach, horší spánek nebo náhlé regresy.
5. Stát si vydechl: problém vyřešily maminky a trh
Namísto budování dostupných, kvalitních státních školek stát dlouho spoléhal na to, že to „nějak“ pokryjí soukromé subjekty.
Jenže to není systém. To je improvizace.
A jako vždy — dopad nese nejslabší článek: malé dítě.
6. Školka není jen hlídání. Je to základ všeho, co dítě bude jednou umět zvládat
První vztahy, první hranice, první pravidla, první konflikty, první dovednosti.
A do toho potřebuje stabilní prostředí, malý kolektiv, bezpečí.
Ne každý typ komerční péče to dokáže zajistit.
Některé fungují výborně. Jiné jsou jen marketing a vysoká cena.
7. Největší obětí jsou děti z rodin, které nemají na výběr
Rodiče, kteří musí pracovat.
Rodiče, kteří nedostali místo ve státní školce.
Rodiče, kteří platí tolik, že si škrtají své vlastní potřeby.
A děti, které střídají prostředí, protože „se musí“.
Tihle všichni nesou důsledky systému, který řeší nedostatek míst trhem místo politikou.
8. Komu to prospívá? Komu to ničí život?
Prospívá to státu, který problémy neřeší.
Firmám, které si udrží zaměstnance.
Některým provozovatelům, kteří vyrostli na rodičovském zoufalství.
Ničí to rodiče, kteří žijí na hraně.
Ničí to učitelky v přetížených soukromých provozech.
A hlavně: ničí to část dětí, které jsou vystavené prostředí, na které nejsou připravené.
