Článek
Nejde jen o Babiše, Trumpa nebo Putina
Veřejný prostor se plní muži, jejichž síla nestojí na morálce, ale na dominanci, egu a urážkách. Křik je slyšet víc než argument. A lidé, kteří se nestydí lhát a zesměšňovat, si dnes říkají lídři.
Jenže problém není jen jejich existence. Problém je, že je lidé následují. Ospravedlňují. Napodobují.
Nejde o politiku. Jde o normy
Veřejné vystupování ovlivňuje celou společnost. A když veřejný prostor ovládnou narcistní muži bez empatie a bez respektu, mění se hranice přijatelného. V práci. Ve vztazích. Ve školách.
Když dospělý muž v čele státu křičí, lže, dehonestuje nebo zesměšňuje, posílá tím signál: „Tohle je v pořádku. Takhle se to dnes dělá.“
A když to sledují děti, berou to jako novou normu.
Z agresora je idol. Z hulváta vzor.
Ve školách dnes čím dál víc dětí reaguje agresivně. Méně empatie, více arogance. Učitelé popisují nárůst bezohlednosti, výsměchu autoritám, drzosti bez sebereflexe.
To nejsou „problémové děti“. To jsou děti, které napodobují dospělé, kteří byli zvoleni. Kteří se neomlouvají. Kteří přerušují, obviňují, křičí.
Když svět ovládají narcisti, stává se narcismus normou.
Politici formují atmosféru společnosti. A ta formuje děti.
To, co dnes nazýváme „krizí autorit“, je důsledkem jejich veřejné diskreditace. Děti už neslyší: „Chovej se slušně.“ Děti slyší: „Chytřejší vyhraje. Drzejší přežije. Slušný prohraje.“
A kdo by chtěl být za slaboch, že?
Změna nezačne u dětí. Začne u toho, koho zvolíme
Pokud volíme hulváty, říkáme tím, že slušnost je přežitek. Že klidná síla nestačí. Že kdo křičí, má pravdu.
A pak se divíme, že naše děti křičí taky.
