Článek
Když dítě řekne „nechci“ – a dospělý se omluví
Pamatujete si, jak kdysi stačil pohled? Nemuselo se křičet, hrozit ani vysvětlovat. Dnes, když učitel dítěti něco zakáže, přichází omluva, email od rodičů a školní komise.
Z kázně se stalo sprosté slovo. Jenže kázeň není trest. Je to struktura, jistota, rámec. Dítě, které má hranice, se cítí v bezpečí. Dítě bez nich je zmatené, podrážděné a hledá, kdo to za něj vezme do ruky.
Ztratili jsme autoritu – a bojíme se ji znovu vzít
Ne proto, že bychom byli slabí. Ale protože jsme uvěřili, že autorita znamená moc. Jenže opravdová autorita není o křiku, ale o klidu. O tom, že když řeknu „ne“, dítě ví, že to platí.
Dnes se místo „ne“ ozývá: „Pojďme si o tom promluvit.“
Jenže pětileté dítě nepotřebuje terapii. Potřebuje jistotu, že svět má pravidla.
Svoboda bez řádu není svoboda. Je to únava.
Děti, které mohou všechno, paradoxně neprožívají radost, ale chaos. Bez hranic neví, kde končí hra a začíná život. A tak zkoušejí, kam až mohou dojít – protože doufají, že je někdo zastaví.
A když se nikdo takový nenajde, zůstávají samy.
Možná je čas přestat se bát být dospělí
Nejsme tu proto, abychom dětem byli kamarády. Jsme tu proto, abychom je dovedli k dospělosti. A ta nezačíná svobodou, ale jistotou, že svět drží pohromadě.
Nechci návrat k tvrdé ruce. Chci návrat k řádu. Protože dítě, které ví, kde jsou hranice, se může skutečně nadechnout.
