Článek
Dítě se popere. Dítě lže. Dítě se posmívá spolužákům. Stane se. Jsou to děti. Učitel ví, že v tomhle věku se ještě všechno učí. Problém začíná až tehdy, když místo přijetí odpovědnosti přichází rodič s útočnou otázkou: „A co jste udělali vy?“
Nejsmutnější je, že dítě už ví, že udělalo chybu. Ale učitel místo výchovy řeší krizovou komunikaci s dospělým, který je citlivější než jeho vlastní potomek.
⸻
Rodič jako právník
Někteří rodiče se chovají, jako by byli najatí obhájci. Hledají skuliny, obviňují, porovnávají. „Ale Honzík to udělal první.“ „Tohle je určitě nedorozumění.“ „Paní učitelko, já vás natočím.“
Dítě přitom potřebuje slyšet: „Tohle se nedělá.“ Ale slyší: „Neboj, maminka tě vyseká.“
A my tím vychováváme generaci, která nerespektuje autoritu, nezná zodpovědnost a neumí zvládnout selhání.
⸻
Přecitlivělost místo spolupráce
Zatímco dřív rodiče hledali se školou společnou cestu, dnes přicházejí s požadavky. Výuka je moc náročná. Učivo stresuje. Známky nejsou fér. Všechno je problém – kromě dítěte samotného.
Jenže učitel není terapeut, asistent, trenér ani soudce. Je to profesionál, který má vést třídu. A když je v tom sám – proti dětem i jejich rodičům – nezvládne to nikdo.
⸻
Když rodič podrývá učitele, dítě ztrácí půdu pod nohama
Někteří rodiče si neuvědomují, že jejich komentáře typu „ta učitelka je divná“ nebo „škola je blbost“ přímo rozkládají autoritu, kterou by jejich dítě potřebovalo cítit. Až jednou budou chtít, aby je samo dítě respektovalo, možná si vzpomenou, kde se to celé začalo lámat.
⸻
Závěr:
Ne každý rodič je problém. Ale ti nejhlasitější umí zničit respekt k učiteli, vychovat aroganci a přenést vlastní frustrace na dítě.
A možná je čas říct nahlas: neučíme jen děti. Někdy učíme i rodiče. A s některými je to setsakra těžké.
