Článek
Škola není opravna charakteru
Rodiče často mluví o tom, jak by děti měly být slušné, ukázněné a zodpovědné. Jenže když se dítě chová nevhodně, čekají, že to „nějak“ vyřeší škola. Učitel se má stát nejen pedagogem, ale i psychologem, vychovatelem a někdy skoro náhradním rodičem. Jenže to není jeho role. Výchovu nenahradí žádná hodina českého jazyka ani matematika.
Co doma chybí, ve škole nedoženete
Dítě, které doma nevidí hranice, respekt a pravidla, to ve třídě nedožene. Učitel může nastavovat mantinely, ale pokud rodiče netáhnou za stejný provaz, vzniká chaos. Učitel říká jedno, rodič druhé – a dítě se naučí jedno: že pravidla nejsou vážná a vždycky se dá najít skulinka.
Vzniká neviditelné partnerství – nebo válka
Ideálně je škola prodlouženou rukou rodiny. Ale v Česku často platí opak: rodiče stojí proti škole. Kritizují učitele za známky, kázeň i za to, že „nepochopil jejich dítě“. Jenže učitelé nejsou kouzelníci. Bez podpory rodičů se jim těžko staví mosty. A když se z partnerství stane válka, dítě je první, kdo prohraje.
Když učitel supluje rodiče, nezbývá na učení
Realita? Učitel tráví čas vysvětlováním základních věcí: že se neubližuje slabším, že se mluví slušně, že se chodí včas. To všechno má dítě znát z domova. Jenže když to musí učitel řešit ve třídě, pak už nezbývá čas na skutečnou výuku. Výsledek? Děti se neučí tolik, kolik by mohly – a rodiče si pak zase stěžují.
Nepříjemná pravda
Výchova není outsourcing. Škola nemůže nahradit rodinu, tak jako rodina nemůže nahradit školu. Pokud rodiče chtějí, aby jejich děti jednou obstály, musejí začít doma – tím, že nastaví hranice, budou důslední a ukážou, že spolupráce se školou je samozřejmost, ne volba.
Otázky, které bychom si měli položit
- Kde končí odpovědnost školy a začíná odpovědnost rodiče?
- Má učitel právo říct: „Tohle už není moje práce“?
- A kolik dětí dnes doplácí na to, že místo dvou pevných pilířů – rodiny a školy – stojí jen na vratké rovnováze jednoho?
