Článek
Stačí jedna věta: „Já si tam dávám kečup.“
A Vánoce jsou v ohrožení.
Bramborový salát je v českých domácnostech posvátný. Ne proto, že by byl kulinářsky dokonalý, ale proto, že je náš. Každý ho dělá trochu jinak, ale všichni jsou přesvědčení, že právě ten jejich je správně.
A pak přijde kečup.
Kečup není chuť. Kečup je maska
Kečup v salátu neznamená kreativitu. Znamená, že něco přebíjíš. Sladkokyselá omáčka s rajčatovým základem zabije jemnost brambor, majonézy, kyselosti okurky i vajíčka. Všechno chutná stejně. Po kečupu.
Stejně jako ananas na pizze. Jíst se to dá. Ale víš, že je to špatně.
Proč to lidi dělají
Protože:
- vyrostli na školních jídelnách,
- nemají rádi kyselé,
- nebo prostě chtějí jíst „po svém“.
A to je v pořádku. Dokud se to neděje v míse pro všechny.
Salát jako bitevní pole
Každá rodina má své rozdělení:
- bez hrášku × s hráškem
- s cibulí × bez cibule
- majonéza × jogurt (ano, i tohle existuje)
Bramborový salát je bezpečné téma, kde se dají vybojovat malé války bez následků. Proto se u něj hádáme. Nejde o chuť. Jde o kontrolu nad tradicí.
Proč kečup vadí víc než třeba jablko
Protože jablko je variace. Kečup je zásah zvenčí.
Je to hotová omáčka, která nemá s receptem nic společného. Neprošla procesem. Nepatří do příběhu. Je to zkratka.
A česká kuchyně na zkratky citlivá je.
Jedno jednoduché pravidlo
Chceš kečup? Dej si ho na talíř.
Ne do mísy. Ne „jen trošku“. Ne „ať to zkusíme“.
Bramborový salát je kolektivní dílo. Kečup je individuální rozhodnutí.
A proč se ta debata nikdy neuzavře
Protože salát není o salátu.
Je o tom, jak jsme vyrůstali, kdo vařil, kdo měl hlavní slovo a co považujeme za „normální“. A to se nemění receptem.
Takže ano – kečup do bramborového salátu nepatří.
Ale hádat se o tom budeme dál. Každý rok.
A možná právě proto ho máme tak rádi.
