Článek
Vánoce jsou plné obrazů, které slibují teplo domova. Reklamy ukazují rodiny u jednoho stolu, smích, objetí, návraty. Jenže právě tyto obrazy dělají svátky pro staré lidi tak těžké. Připomínají všechno, co už není.
Kontrast, který bolí
Během roku se dá samota zvládat. Člověk má rutinu, známé ulice, oblíbené pořady. O Vánocích se ale svět zpomalí a všude se mluví o rodině. Ticho v bytě pak není klidné. Je prázdné.
Nejde o dárky ani o výzdobu. Jde o to, že nikdo nezazvoní.
Paměť pracuje proti nim
Stáří není jen o únavě těla. Je o paměti. Vánoce vracejí obrazy minulých let: stoly plné lidí, děti, partnery, rodiče. To, co bývalo samozřejmé, je pryč. A právě o svátcích je ten rozdíl nejviditelnější.
Vzpomínky nejsou útěchou. Jsou srovnáním.
Ztráty, které se nedají nahradit
Mnoho starých lidí přišlo o partnera, přátele, sousedy. Sociální kruh se zmenšuje a nové vztahy se už těžko navazují. Vánoce tuto realitu zvýrazní. Najednou je jasné, kolik židlí zůstává prázdných.
Neviditelný smutek
Staří lidé si často nestěžují. Nechtějí obtěžovat, nechtějí kazit svátky. Jejich smutek je tichý a slušný. O to snadněji se přehlédne. A o to déle trvá.
Proč to není sentiment
Mluvit o těžkých Vánocích ve stáří není citové vydírání. Je to popis reality, kterou jsme si zvykli nevidět. Stáří jsme přesunuli mimo hlavní obraz svátků. A pak se divíme, že je pro staré lidi tak bolestné.
Vánoce nejsou pro všechny stejné. A dokud budeme mluvit jen o těch veselých, budou ty tiché zůstávat stranou.
Ne proto, že by neexistovaly. Ale proto, že se na ně nechceme dívat.
