Článek
Šťastné dětství jako nový ideál
Nikdy v historii jsme dětem nevěnovali tolik pozornosti. Sledujeme jejich emoce, nálady, potřeby. Hlídáme, aby nebyly pod tlakem, aby se necítily špatně, aby nezažily neúspěch příliš brzy.
Zní to hezky. A v mnohém to dává smysl.
Jenže někde po cestě jsme si začali plést ochranu dítěte s odstraňováním překážek. A právě tam se něco zlomilo.
Nepohodlí zmizelo. Spolu s ním i trénink
Učení je proces, který bolí. Ne fyzicky, ale mentálně. Znamená opakování, chyby, frustraci, pocit, že „mi to nejde“. To není selhání systému. To je jeho podstata.
Jenže dnešní děti jsou často chráněny před tímto nepohodlím:
- když se nedaří, snižují se nároky
- když je to těžké, hledá se zkratka
- když přijde neúspěch, rychle se vysvětluje, že chyba není na straně dítěte
Výsledkem nejsou šťastnější děti. Výsledkem jsou děti, které nejsou zvyklé něco nezvládnout.
Škola přebírá vinu za rozhodnutí z domova
Učitelé dnes často slyší:
- „Netlačte na něj.“
- „Hlavně ať má školu rád.“
- „On se rozjede později.“
Jenže škola není terapie. A učitel není rodič.
Škola má učit dovednosti. Čtení, psaní, počítání, soustředění, vytrvalost. A tyhle věci nejdou předat bez nároků.
Když dítě neumí číst, problém se často pojmenuje jako „školní selhání“. Ale málokdy se otevřeně řekne, že návyky vznikají doma. Že škola nemůže během pár hodin denně dohnat to, co se roky obcházelo.
První skutečný náraz přichází pozdě
To nejzrádnější na celé situaci je, že dlouho to vypadá, že všechno funguje.
Dítě projde první třídou. Druhou. Třetí. Někde se pomůže, někde přivře oko, někde se řekne „ještě má čas“. Problémy se oddalují, ale nemizí.
A pak přijde moment, kdy už není kam ustoupit:
- druhý stupeň
- střední škola
- přijímačky
- samostatnost
A tam se ukáže, že dítě:
- neumí pracovat s chybou
- nezvládá tlak
- nemá vytrvalost
- neví, co dělat, když to nejde hned
To není vina dítěte. To je daň za přehnanou ochranu.
Štěstí není absence nároků
Děti nepotřebují svět bez hranic. Potřebují svět, kde se mohou bezpečně učit zvládat nepohodlí.
Štěstí není o tom, že se nic nevyžaduje. Štěstí vzniká z pocitu:
– něco jsem dokázal
– něco jsem překonal
– něco jsem zvládl, i když to nebylo snadné
A právě tohle dnes mizí.
Ne proto, že by děti byly slabší.
Ale proto, že jsme jim vzali příležitost zesílit.
Možná nepříjemná otázka na závěr
Nechceme po dětech příliš málo?
Ne proto, že bychom je neměli rádi, ale právě proto, že je chráníme až moc?
Škola dnes nenese hlavní vinu.
Nese důsledky.
A pokud o tom nezačneme mluvit otevřeně, budeme se dál divit, proč děti „najednou“ nic neumí. A proč je ten náraz tak tvrdý.
