Článek
Papírově jsme rovní. Ale jen na papíře
Máme stejná práva. Stejný přístup k vzdělání, stejný volební hlas, stejnou délku rodičovské dovolené. To všechno zní dobře. Jenže když se podíváme blíž: ženy v Česku vydělávají v průměru o 17 % méně než muži. Ve vedení firem je jich sotva pár procent. A domácí práce? Většinu pořád nesou ženy – i ty, které pracují na plný úvazek. Kde je ta rovnost?
Zlato na povrchu, rez uvnitř
Politici se rádi pochlubí: „Máme historicky nejvíc žen v parlamentu.“ Média oslavují, že ženy pronikají do oborů, které byly dřív čistě mužské. Jenže když to odložíme stranou – změnilo se něco zásadního pro většinu žen i mužů? Nebo jde jen o to, aby to hezky vypadalo v titulku a ve výroční zprávě?
Dvojí metr, dvojí očekávání
Muž, který si vezme pár týdnů rodičovské, je vnímán jako hrdina. Žena, která totéž udělá na tři roky, plní „samozřejmou povinnost“. Žena v politice musí být dvakrát tvrdší, aby ji někdo bral vážně. Muž, který projevuje emoce, je „slabý“. A přesto se tváříme, že rovnost už máme vyřešenou.
Skrytá cena „rovnosti“
Není to jen o výplatních páskách nebo počtu žen ve vedení. Je to o tom, že stále žijeme ve světě, kde jsou role přednastavené. Ženy táhnou dvě směny – jednu v práci a druhou doma. Muži často nesmí z té první vystoupit, protože se od nich čeká, že budou „živitelé“. A kdo se vzepře, platí cenu: odsudky, posměch, tlak okolí.
Rovnost není bonus, ale nutnost
Možná je na čase říct nahlas: nestačí pár symbolických gest, nestačí hashtagy a oslavné titulky. Rovnost není PR téma, ale základní podmínka toho, abychom mohli žít důstojně. A není to „ženská otázka“ – týká se nás všech. Protože pokud budeme dál udržovat systém, kde ženy dělají neviditelnou práci a muži se dusí pod očekáváním, prohrajeme společně.
