Článek
„Paní učitelko, nemáte právo mu říkat, co si smí nosit na hlavě.“
Tuhle větu jsem slyšela po hodině od matky, jejíž syn trval na tom, že bude celou výuku sedět s kapucí na hlavě a sluchátky v uších. Nešlo o zdravotní důvod. Jen prostě „nemá náladu“. A já jako učitelka jsem si dovolila říct, že to do výuky nepatří.
Zareagovala jsem klidně. Ale uvnitř mě to sežehlo. Ne kvůli té konkrétní matce. Ale protože se tohle děje každý týden. Učitel už dávno není ten, kdo má ve třídě přirozenou autoritu. Je to vyhořelý všeuměl, který má neustále někomu dokazovat, že jeho práce má ještě nějakou váhu.
Kdo dnes učí, ten ví: přibylo dětí, které se neumí ovládat. A přibylo rodičů, kteří za to dávají vinu škole
Je to zvláštní doba. Zlobivé děti byly vždycky. Ale ještě nikdy jich nebylo tolik – a ještě nikdy se jim tolik neustupovalo.
Když dítě ve třídě bouchne hlavou do lavice, rozkřičí se nebo začne vyhrožovat ostatním, čeká se, že to učitel zvládne. Bez podpory asistenta, bez znalosti rodinného zázemí, bez možností něco změnit. Má prostě „vytvořit bezpečné prostředí“.
A tak hasíme. Každý den.
Jedno dítě chce sedět samo, druhé u kamaráda. Jeden má poruchu pozornosti, druhý úzkosti. Někdo nesnese světlo, jiný zvuky. A další křičí, že nesnáší školu.
A uprostřed toho stojí učitel – bez psychologického vzdělání, bez supervize, bez týmu.
Hromosvod frustrace
Ve chvíli, kdy selže výchova, zodpovědnost padá na školu.
V e-mailech rodičů se dočteš, že jsi necitlivý. Příliš přísný. Nebo málo motivující.
Oproti tomu se ale málokdy ozve někdo s tím, že dává smysl, co děláš. Že děti něco opravdu naučíš. Ne, hlavně se nesmíš dotknout dětské dušičky.
A tak postupně mizí autorita. Ne protože bychom na ni rezignovali. Ale protože ji systém i společnost podkopávají.
Přesto to někteří nevzdávají
Aby bylo jasno – je spousta rodičů, kteří spolupracují, podporují a rozumí souvislostem. Ale právě proto tolik bolí, že hlasitější jsou ti, kteří z učitele dělají nepřítele.
Přesto do školy každé ráno chodíme. Ne kvůli výplatě.
Kvůli dětem, které chtějí vědět víc. Kvůli těm chvílím, kdy vidíš pokrok. Kvůli rozhovorům, které ti zůstanou v hlavě.
A taky kvůli naději, že se ta vlna zase otočí. Že učitel nebude jen hromosvod. Ale někdo, komu se důvěřuje.
Zažili jste to jako učitelé, rodiče nebo žáci? Jak se dá podpora autority ve školách obnovit? Napište svůj názor – protože ticho kolem učitelů nás nikam neposune.
