Článek
Když se empatie přepálí
Nikdo nás to neučil. Jen jsme se prostě starali. O děti, o žáky, o nemocné, o kolegy, o rodinu.
Byli jsme ti, kdo vždycky zvládnou, kdo zvednou telefon, kdo poslouchají.
Ale empatie, která nemá hranice, se časem změní v mlhu.
Najednou cítíš všechno — a přitom už nic.
To je únava soucitu. Tichý druh vyhoření, který vypadá jako schopnost, ale je to signál, že se topíš.
Největší paradox: pomáháš – a přestáváš cítit
Mozek se chrání. Když je bolesti příliš, začne se odpojit.
Tak místo soucitu přichází otupělost.
Místo vřelosti rutina.
Místo „jak se máš?“ jen tiché „zase to zvládnu“.
A přitom právě lidé s největším srdcem tohle zažívají nejčastěji. Ti, kteří se starají, aniž by někdo požádal.
Zachraňování všech – kromě sebe
V práci, kde se pomáhá druhým, se zodpovědnost snadno zamění s obětí.
Učitelé, zdravotníci, sociální pracovníci, rodiče – všichni znají ten pocit:
„Nemůžu si dovolit být unavený. Lidé mě potřebují.“
Ale když se hroutíš, nikomu tím nepomůžeš.
Pomáhat znamená mít z čeho brát.
A to nejde, když jsi prázdný.
Jak poznáš, že jsi na hraně
- Tvoje empatie se mění v podráždění.
- Máš pocit, že tě lidé „vysávají“.
- Na věci, které tě dřív dojímaly, reaguješ prázdnotou.
- Tělo je unavené i po spánku.
- Cítíš vinu, když odmítneš.
To nejsou známky slabosti. Jsou to varovné kontrolky.
Tělo říká: zpomal, dej si pauzu, nadechni se.
Lékem není necitlivost, ale hranice
Skutečná empatie není o tom všechno cítit.
Je o tom vědět, kdy přestat.
Kdy zavřít dveře, vypnout telefon, zůstat sám.
Pomoc druhým má smysl jen tehdy, když přitom neztratíš sám sebe.
Nejsi robot. Jsi člověk, který potřebuje ticho.
A možná právě to ticho je dnes největší odvaha.
Neodpovídat hned. Neřešit hned.
Dovolit si nebýt pořád „pro ostatní“.
Protože péče o druhé začíná tam,
kde si dovolíš pečovat i o sebe.
