Článek
Každý rok slyšíme stejnou písničku. „Školství musí projít změnou.“ Reforma sem, reforma tam. Debaty o kompetencích, technologiích, wellbeing programech, moderních metodách. A vždy to končí u jediné věty: ať to hlavně nebolí nás.
Ve veřejném prostoru má změna školy podobu kouzelného triku. Jakoby stačilo mávnout interaktivní tabulí, přepsat RVP, přidat workshop o motivaci a školství se obrátí naruby. Jenže skutečná změna vždy někoho stojí pohodlí. A tady se to začíná lámat.
Rodiče chtějí moderní školu. Ale hlavně, ať je to bez práce.
Rodiče si přejí děti kreativní, samostatné, kriticky myslící. Ale když má dítě doma něco dokončit, trénovat, dodržovat rytmus, slyšíme: „My na to nemáme čas.“
Je to zvláštní schizofrenie. Chceme děti, které obstojí v budoucnosti, ale nechceme jim vytvářet podmínky pro vznik návyků. Chceme školu, která vychová samostatné lidi, ale automaticky předpokládáme, že vše odpracuje sama.
Ministerstvo chce inovace. Pokud nic nestojí.
Politici mluví o digitalizaci, wellbeingu a změnách kurikula. Ale zároveň neumí zajistit ani tak základní věci, jako je stabilní financování, rozumné počty dětí ve třídách a dostatek odborníků.
Všichni mluví o modernizaci, ale málokdo otevřeně řekne základní pravdu: moderní školství stojí peníze. A ne málo. Jenže investice nevidět na billboardu a nedají se vyfotit nůžky stříhající pásku.
Učitelé chtějí lepší podmínky. Ale změna zasahuje i je.
Tohle je citlivé, ale nezbytné: změna školství vyžaduje proměnit i to, jak učíme. Víc spolupráce, méně izolace. Méně frontálního přenosu, víc práce s realitou. A hlavně ochotu opustit např. věty „Já to takhle dělám dvacet let.“
Nadávání na systém nic nezmění, pokud nezměníme i to, co děláme v hodinách. A to bolí. Pro učitele stejně jako pro kohokoli jiného.
Společnost čeká výsledky. Hned. Ale nechce převzít díl odpovědnosti.
Máme pocit, že změna školství je jakási zásilková služba: objednáš a do dvou dnů je hotovo.
Jenže děti nejsou balíček. Jsou to odraz nás všech — našich priorit, našich kompromisů, našeho pohodlí. A dokud se společnost tváří, že školství je oddělený svět, který „někdo opraví“, budeme pořád jen popisovat problémy, ne je řešit.
Závěr: Změnu chceme. Ale jen na papíře.
Moderní školství nezačíná ve sborovně. Začíná doma, na ministerstvu, ve veřejné debatě.
A hlavně — začíná tam, kde jsme ochotni říct větu, kterou neslyšíme často: ano, tohle se týká i mě.
Pokud tuhle větu nezačne říkat víc lidí, můžeme si dál tisknout nové reformy. A učit dál v systému, kde všichni čekají změnu — u všech ostatních.
