Článek
Dnes se bojíme, aby se naše děti necítily zklamané. Bojíme se, aby je někdo neohodnotil hůř než ostatní. Aby nezažily neúspěch, posměch, zklamání. A tak jim podkládáme cestu měkkým mechem. Jenže život pak není mech. Je to tvrdá dlažba, na které se občas padá.
Vidím to každý den. Dítě, které začne brečet, když se mu něco nepovede. Dítě, které odmítne hrát hru, pokud není jisté, že vyhraje. Dítě, které raději „nejde do toho“, než aby riskovalo, že udělá chybu. A my dospělí? Místo abychom mu ukázali, že tohle je v pořádku, běžíme ho zachránit. Utěšujeme, omlouváme, vysvětlujeme, že to „vlastně udělalo dobře“. Jenže ono to dobře neudělalo. A to je v pořádku.
Když dítě nikdy neselže, nepozná, že může vstát
Odolnost se nebuduje pochvalou, ale překonáním. Dítě, které nikdy nezažije frustraci, se nenaučí, že po zklamání přichází další pokus. Že pád není konec světa. A že být „nejlepší“ není nutná podmínka pro to, aby bylo milované.
Jenže my jsme generace, která na vlastní kůži zažila tvrdost bez empatie. A tak jsme udělali obrat o sto osmdesát stupňů — začali jsme děti chránit před vším, co nás kdysi bolelo. Jenže jsme to přehnali. Místo zdravého sebevědomí jsme jim dali křehkost.
Každá chvála má mít váhu
Když dítě chválíme za každou drobnost, chvála ztrácí hodnotu. A dítě pak nerozumí rozdílu mezi skutečným úsilím a pouhou snahou. Učí se, že stačí být — ne růst.
Psychologové dnes jasně říkají: dítě potřebuje zažít frustraci. Ne proto, že mu ji chceme způsobit, ale proto, že se skrze ni učí zvládat realitu. Mozek si doslova trénuje schopnost vrátit se po pádu zpět do rovnováhy.
Chceme šťastné děti – ale zapomínáme, že štěstí není absence bolesti
Dnešní děti nejsou rozmazlené. Jsou jen nezralé na to, aby zvládly to, co jsme jim neumožnili zažít. Odmítáme jim dát prostor pro zklamání, přestože právě tam se rodí síla.
Skutečné štěstí není v tom, že se nic nepokazí. Ale v tom, že to dokážeme unést, když se to pokazí.
Možná bychom měli dětem přestat pomáhat tak moc
Kdybychom dětem dovolili víc padat, nepotřebovaly by tolik podpírat. Možná by si samy zvedly tašku, našly řešení, zkusily to znovu. Ne proto, že bychom byly přísní, ale protože bychom jim věřili, že to zvládnou.
A možná by pak vyrostla generace, která se nebojí selhat. Protože ví, že selhání je jen zastávka na cestě, ne konečná.
