Článek
Chceme, aby byly šťastné. A tím jim bráníme růst.
Nechceme, aby trpěly. Nechceme, aby plakaly. Tak jim všechno trochu uhladíme, trochu zkrátíme, trochu zjednodušíme.
Když je něco nebaví, řekneme: „To nevadí, zkusíme něco jiného.“
Když se s někým pohádají, hned zasahujeme.
Když prohrají, utěšujeme slovy „hlavně že ses snažil“.
Jenže odolnost neroste z pohodlí. Roste z frustrace, z pádu, z čekání, z překážek.
Zmizela nuda. Zmizela i schopnost vydržet.
Pamatuješ, když jsme se kdysi nudili? Když nebyl signál, televize, program – a museli jsme něco vymyslet?
Dnešní děti se nudit nemusí. Každá chvíle je vyplněná. Obrazovka, video, hra, hudba, notifikace.
A tím mizí prostor pro představivost. Protože tvořivost se rodí z prázdna, ne z přetížení.
Když se dítě nudí, mozek hledá řešení. Když se baví neustále, mozek se jen veze.
Frustrace? Dnes už skoro zakázané slovo.
Jakmile se dítě rozpláče, hned mu dáváme alternativu. Když něco nejde, najdeme jednodušší cestu.
Jenže tím dítěti bereme šanci zjistit, že zvládne víc, než si myslí.
Neodolnost dnešních dětí není slabost. Je to důsledek prostředí, které jim neumožňuje posilovat psychickou svalovinu.
Až když zažiješ neúspěch, pochopíš, že přežiješ i další.
Svět, kde je všechno hned
Když si dítě zvykne, že stačí kliknout, aby dostalo, co chce, trpělivost se stává zbytečná.
Jenže realita nefunguje jako internet. Na výsledky se čeká. Na vztahy se pracuje. Úspěch se nevydá kliknutím.
A právě tohle naráží — dítě, které nikdy nemuselo čekat, v dospělosti narazí na svět, který čekání vyžaduje.
Možná jsme to mysleli dobře. Ale udělali jsme z nich křehké sklo.
Nejsou zkažené. Nejsou líné. Jsou jen příliš chráněné.
A ta ochrana je stojí sílu, kterou budou jednou potřebovat.
Dítě, které si nesmí ublížit, si nikdy nevybuduje odolnost.
Dítě, které se nesmí nudit, neobjeví svou fantazii.
Dítě, které nikdy neprohraje, se nikdy nenaučí zvednout.
Možná tedy není problém v dětech. Ale v nás.
Ve světě, který jim připravil všechno — kromě prostoru dospět.
