Článek
Každý chce lepší školu. Ale nejlépe, aby to šlo bez něj.
Říkáme, že chceme, aby děti uměly přemýšlet, spolupracovat, být samostatné. Ale sotva přijdou první problémy, voláme po přísnosti, trestech a „pořádku“.
Rodiče chtějí respektující učitele, ale často netolerují, když učitel respekt vyžaduje i od jejich dítěte.
Učitelé chtějí svobodu, ale bojí se ji použít. Protože svoboda znamená i zodpovědnost – a to je těžší než plnit tabulky.
Politici chtějí reformy. Ale hlavně takové, které nic nezmění.
Každý ministr přichází s vizí. Nový plán, nová strategie, nová koncepce. A školy zatím dál přetékají papíry, tabulkami a inspekcemi, zatímco učitelé v tichosti opravují sešity o půlnoci.
Reforma školství se stala politickým zaklínadlem – něco, co zní dobře, ale ve skutečnosti nikoho nesmí bolet. Protože bolest znamená odpor. A odpor znamená ztrátu hlasů.
Pravá změna začíná v momentě, kdy přestaneme hrát hru
Změna neznamená, že přestříháme pásku nové školy. Znamená to, že se přestaneme vymlouvat.
Že přestaneme hledat viníka – rodiče, učitele, žáka, stát – a začneme hledat cestu.
Změna znamená, že rodič přijme, že dítě má odpovědnost.
Že učitel si dovolí učit jinak.
A že ředitel dokáže stát za svými lidmi, i když to není populární.
To není revoluce. To je odvaha.
Každý, kdo kdy něco změnil, ví, že nejdřív to bolí. Proto většina lidí zůstane stát tam, kde je – protože známý chaos je snesitelnější než nejistý klid.
Ale právě teď je ve školství generace učitelů, kteří už nechtějí čekat na „shora schválenou změnu“. Dělají ji potichu, každý den, v jedné třídě, v jedné škole, s jedním dítětem.
A možná právě to je ta skutečná revoluce.
Ne v prohlášeních, ale v postojích.
Ne v tabulkách, ale v odvaze říct: „Dost. Zkusme to jinak.“
Protože školství nezmění ministerstvo.
Změní ho ti, kteří se nebojí zaplatit cenu.
