Článek
Poslouchej, piš, mlč
V české škole se pořád víc cení poslušnost než samostatnost. Dítě, které zpochybní zadání, bývá drzé. Dítě, které se ptá moc, ruší. Dítě, které má jiný názor, „provokuje“.
Jenže přesně tahle schopnost — přemýšlet jinak — je to, co dnešní svět potřebuje nejvíc.
Místo toho učíme děti, že správná odpověď je jen jedna. Že chyba je selhání, ne příležitost. A že vyčnívat je nebezpečné, protože pak si tě někdo všimne.
Generace, která se bojí udělat první krok
Když pak tihle mladí lidé vyjdou ze školy, čeká je svět, který chce opak: odvahu, nápady, sebevědomí. Jenže oni mají v hlavě deset let známek, červených čar a testů, které jim říkaly, že jistota je víc než pokus.
Tak raději neudělají nic. Protože „když nic nezkazím, nic se mi nestane“.
A my to nazýváme leností, ne produktem systému.
Zaměstnavatelé křičí: „Nejsou lidi!“
Ale co kdyby se místo toho zeptali: Jaké lidi jsme vychovali?
Chtěli jsme, aby děti poslouchaly. A ony poslouchají – doslova.
Chtěli jsme, aby se přizpůsobily. A ony se přizpůsobily tak dokonale, že bez instrukcí ani nezačnou.
A teď, když je žádáme o samostatnost, jsme překvapeni, že čekají na pokyny.
Odměňujeme klid, ne přemýšlení
Ve třídě má větší šanci na pochvalu dítě, které tiše sedí, než to, které něco tvoří. Ve firmách se zase rychleji prosadí ten, kdo plní úkoly, než ten, kdo navrhuje změny.
Je to začarovaný kruh: společnost, která chce inovátory, vychovává vykonavatele.
Až se pak divíme, že po pár letech práce ztrácí mladí chuť cokoli dělat. Protože všechno, co z nich dělalo osobnosti, se jim škola dávno pokusila vygumovat.
Co kdybychom přestali chtít hodné děti
Možná bychom měli začít chtít děti, které diskutují, pochybují, zkouší, chybují.
Děti, které se nebojí říct „nevím“.
Děti, které nejsou hodné, ale zvídavé.
Protože svět nepotřebuje víc poslušnosti. Potřebuje víc odvahy.
