Článek
Sedíte u nedělního oběda a už potřetí se dcery ptáte, co se děje ve škole. „Nic,“ odpoví, rozhrne hrášek po talíři a stáhne se za svou ofinu. O půl hodiny později stojí v kuchyni vedle babičky, která krájí jablka na štrúdl. Babička se mimochodem zeptá na spolužačku Kláru. A z dítěte se najednou vyvalí celý týden.
Znám ten zvláštní mateřský pocit. Člověka trochu píchne u srdce, že se dítě svěřilo někomu jinému. Pak ale přijde úleva. Nemusíme být jediným bezpečným místem, kam naše děti složí všechno, co přes den nesly. Vlastně by ani neměly.
Možná právě proto se vztah s babičkou nebo dědou nedá měřit počtem upečených buchet, dárků ani odhlídaných odpolední. Jeho hodnota se často ukáže v docela obyčejné chvíli, kdy má dítě vedle sebe dalšího dospělého, před kterým nemusí nic dokazovat.
Děti nepotřebují dalšího hodnotitele
My mámy jsme často nucené žít ve dvou rolích zároveň. Milujeme, utěšujeme a objímáme, ale také hlídáme úkoly, čištění zubů, čas u telefonu a to, jestli se zítra nezapomenou věci na tělocvik. I ta nejlaskavější otázka pak může dítěti znít jako kontrola.
Prarodiče mívají v rodině jiné místo. Nemusí každý večer držet celý provoz domácnosti pohromadě, a proto někdy dokážou nabídnout vzácný druh pozornosti: být s dítětem bez okamžité potřeby něco opravit, urychlit nebo vyhodnotit.
Právě na to upozornil dětský psycholog Kenneth Barish v červnovém článku ScienceDaily, který vycházel z jeho nové knihy a čtyř desetiletí klinické praxe. Nešlo o novou experimentální studii, ale o odborný pohled opřený o výzkum a práci s rodinami. Podle Barishe děti potřebují někoho, kdo je vyslechne, pomůže jim necítit se samotné a připomene jim, že problémy se dají řešit a těžké pocity netrvají věčně.
Takový člověk nenahradí psychologa, pokud dítě odbornou pomoc potřebuje. Může však tvořit jednu z vrstev běžné rodinné opory. A ta nám citelně chybí. Národní monitoring duševního zdraví z roku 2023 zachytil u více než šesti tisíc českých deváťáků známky středně těžké až těžké deprese u čtyř z deseti a obdobně silné projevy úzkosti u tří z deseti. Šlo o screening příznaků, nikoliv o hotové diagnózy. I tak ta čísla bolí.
Vztah s prarodiči není kouzelný lék
Bylo by krásné napsat, že pár prázdnin u babičky ochrání dítě před úzkostí. Věda je opatrnější.
Systematický přehled a metaanalýza z roku 2025 shrnuly výsledky 20 studií s celkem 11 434 dětmi a dospívajícími. Laskavý a podporující přístup prarodičů souvisel s menším množstvím depresivních a úzkostných příznaků, zatímco odmítání, zanedbávání nebo přílišná kontrola souvisely s horšími výsledky.
Autoři však upozorňují na podstatné omezení: všechny zahrnuté studie byly průřezové. Zachytily vztah mezi jevy v určitém okamžiku, ale nemohly prokázat, že právě chování prarodičů způsobilo lepší duševní zdraví. Většina výzkumů také pocházela z čínského prostředí, takže jejich závěry nejdou bez výhrad přenést do každé české rodiny.
Podobně výzkum zveřejněný ve Frontiers in Psychology oslovil 514 mladých dospělých. Ti, kteří zpětně popisovali větší podporu od prarodičů v dětství, uváděli v mladé dospělosti lepší emoční pohodu. Souvislost zůstala patrná i po zohlednění blízkosti k rodičům. Jenže vzpomínky nejsou časosběrná kamera a ani tato studie nedokazuje příčinu.
Výsledky navíc nejsou jednotné. Starší americká studie dospívajících ve věku 14 až 19 letsice popsala, co pomáhá blízkosti mezi generacemi, ale u sledovaných ukazatelů pohody nenašla vliv prarodičů. Babička tedy není léčebná metoda. Je člověk. A právě kvalita vztahu rozhoduje.
Bezpečný přístav není druhá domácí inspekce
Představte si dětský svět jako hlučné nádraží. Ze školy přijíždějí známky, od kamarádů zprávy, ze sociálních sítí srovnávání a z domova dobře míněné otázky, co bude dál. Babička nebo děda mohou být lavičkou, na které se chvíli jen sedí. Bez jízdního řádu v ruce.
Taková lavička ale nevznikne větou: „Mně můžeš říct všechno.“ Vzniká stovkami drobných zkušeností. Dítě něco řekne a dospělý se nevyděsí. Neskočí mu do řeči. Neudělá z jeho trápení rodinnou tiskovou zprávu a nepoužije svěřenou věc v příští hádce.
Pro babičky je někdy nejtěžší odolat radě. Když vnučka vypráví, že ji dvě spolužačky odstrčily, nemusí hned slyšet, koho si má vybrat za kamarádku. Mnohem víc jí může dát prosté: „To muselo bolet. Chceš mi o tom říct ještě něco?“
Stejně důležitý je respekt k rodičům. Podpora dítěte neznamená shazovat mámu, obcházet domluvená pravidla nebo z vnoučete dělat posla ve sporu dospělých. Dítěti prospívá další pevný vztah, nikoliv další frontová linie.
I dvě stě kilometrů se dá překlenout rituálem
Blízkost se naštěstí nepočítá jen na společné neděle. Studie videohovorů z roku 2021 vycházela z dotazníků 855 prarodičů a 846 rodičů dětí do pěti let. Častější videohovory a pestřejší společné činnosti souvisely s větším pocitem blízkosti a s větší radostí z kontaktu, a to i po zohlednění fyzické vzdálenosti.
Pro malé dítě proto bývá lepší deset minut společného dění než půlhodina otázek do kamery. Babička může číst stejnou knížku, kterou drží máma vedle dítěte. Děda může ukázat, jak zalévá rajčata, a příště se zeptat, jak roste fazole za dětským oknem. Když batole po třech minutách uteče, není to odmítnutí. Je prostě batole.
U školáků mohou fungovat hlasové zprávy, fotografie rozestavěného lega, společná křížovka nebo pravidelný páteční telefonát cestou z kroužku. U dospívajících se vyplatí ubrat výslech a přidat opravdový zájem. Ne „Jak bylo ve škole?“, ale třeba „Jak dopadl ten projekt, kvůli kterému jsi byla nervózní?“ Dítě pozná, že si někdo jeho příběh pamatuje.
Důležitější než délka hovoru je jeho rytmus. Pravidelný krátký kontakt říká: myslím na tebe i mezi narozeninami a Vánocemi.
Ne každé dítě má po ruce babičku nebo dědu
Některé prarodiče už děti poznat nemohly. Jiní žijí daleko, jsou nemocní nebo sami zápasí se svými potížemi. A existují i vztahy plné ponižování, manipulace, závislosti či nerespektování hranic.
Milé mámy, chránit dítě před takovým vztahem není selhání. Biologické příbuzenství samo o sobě bezpečí nevytváří. Někdy je tou klidnou lavičkou teta, strýc, sousedka, trenérka nebo starší rodinná přítelkyně. Americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocíshrnuje ochranný princip jednoduše: mladým lidem prospívá pocit, že jsou spojeni s rodinou, školou a dospělými, kterým na nich záleží. Takové spojení může vznikat osobně i na dálku.
Možná tedy nemusíme z prarodičů dělat hrdiny, kteří zachrání celou generaci. Stačí jim dovolit být tím, čím mohou být nejlépe: dalším párem očí, který v dítěti nehledá výkon, ale člověka.
Až se příště dcera rozpovídá babičce při krájení jablek, zkusme ten drobný osten žárlivosti pustit. Možná právě sledujeme, jak si naše dítě staví další bezpečný přístav. A babičky, vy nemusíte mít vždy na jazyku správnou radu. Někdy je největším darem věta: „Jsem tady. Povídej.“
P.S.
Věřím, že duševní opora dítěte nestojí na jedné dokonalé mámě ani na jedné bezchybné babičce. Vzniká ze sítě vztahů, v nichž může dítě mluvit, mlčet, udělat chybu a přesto zůstat milované. Právě rozdíl mezi pouhou přítomností a skutečně bezpečným vztahem považuji za nejcennější myšlenku tohoto tématu. Jestli vám dává smysl číst texty, které rozlišují hezké rodinné představy od toho, co výzkum opravdu dokládá, budu vděčná za podporu. Pomůže mi dál hledat spolehlivé zdroje a psát články, které matkám ani babičkám nepřidávají vinu, ale nabízejí pochopení a použitelné kroky pro každodenní rodinný život.
