Článek
Když jsem byla malá, slýchala jsem v babiččině kuchyni větu, ze které mi naskakovala husí kůže. „Ona to nepřežila. Umřela žalem.“ Mluvilo se o sousedce, která pár měsíců po manželovi odešla také. Dospělí u toho jen pokyvovali hlavou, jako by šlo o tu nejsamozřejmější věc na světě. Vzpomínám si na tu podivnou atmosféru plnou vůně domácí bábovky a tichého, rezignovaného šepotu.
Dlouho jsem to brala jako krásný a smutný obrat. Něco, co se říká na pohřbech a zpívá v lidovkách, ale co se ve skutečnosti nestane. Srdce je přece sval a pumpa, žádná schránka na city. Byla jsem na sebe tehdy docela pyšná, jak jsem racionální a rozumná.
Medicína ale mezitím dala za pravdu babičce. Velká bolest umí srdce poranit tak, že na monitoru vypadá jako po těžkém infarktu. A má to i svůj název, který zní spíše jako něco z japonské kuchařky: takotsubo.
Srdce ve tvaru pasti na chobotnice
Na začátku 90. let si japonští kardiologové všimli zvláštní skupiny pacientů. Přicházeli s bolestí na hrudi, dušností a s EKG, které jasně hlásilo infarkt. Lékaři je okamžitě poslali na katetrizaci, aby našli a roztáhli ucpanou tepnu. Jenže žádnou nenašli. Cévy byly čisté.
Zato samotné srdce vypadalo podivně. Levá komora, tedy hlavní pumpa, která žene krev do celého těla, se na snímcích nafoukla do tvaru baňky s úzkým hrdlem. Lékařům ten obrys připomněl takotsubo, tradiční japonskou nádobu, do které rybáři chytají chobotnice. Jak vysvětluje magazín BBC Science Focus, horní část srdce se stahuje silně, zatímco spodní téměř stojí a nedokáže správně pracovat.
Takotsubo je baňatý keramický hrnec s úzkým hrdlem. Chobotnice do něj vleze, protože hledá úkryt, a ven už vylézt nedokáže. Výstižnější obraz pro srdce, které se schová před bolestí a uvízne, by lékaři hledali jen těžko.
Ve zbytku světa se dnes vžil trochu lidovější název. Syndrom zlomeného srdce.
Proč si vybírá hlavně nás
Největší mezinárodní registr, do kterého lékaři zapsali 1 750 pacientů z devíti zemí, přinesl velmi jasný obrázek. Podle studie publikované v The New England Journal of Medicine (NEJM) tvořily ženy 89,8 % všech pacientů. Jejich průměrný věk byl necelých 67 let, takže jde převážně o ženy po menopauze.
Proč zrovna my? Stoprocentní odpověď věda zatím nemá, ale všechny stopy vedou ke stresovým hormonům. Když vás zasáhne velký šok, tělo se zachová, jako byste potkali rozzuřeného medvěda. Vyplaví obrovskou vlnu adrenalinu a jeho příbuzných. Ty mají v krizi zachránit život: zrychlí tep, naženou krev do svalů a připraví vás na útěk. Ve vysoké jednorázové dávce ale srdeční sval doslova omráčí.
Já vím, zní to trochu jako hodina biologie, kterou jsme na střední prospaly. Pomůže jednoduché přirovnání.
Představte si estrogen jako tlumiče v autě. Dokud spolehlivě fungují, díry na silnici skoro necítíte. Když se ale po menopauze opotřebují, stejný výmol vámi pořádně otřese. Podle přehledu v British Journal of Cardiology může nižší hladina estrogenu zhoršovat funkci cév a usnadňovat nebezpečné křeče drobných srdečních tepének. Stejná rána osudu pak na srdce dopadne mnohem tvrději.
Nemusí jít jen o smutek
Tady jsem byla upřímně překvapená. Zmíněný registr ukázal, že emoční šok, třeba smrt blízkého člověka, nečekaný rozvod nebo ostrá hádka, stál jen za 27,7 % případů. Ještě častější byly spouštěče ryze fyzické (36 %): operace, těžká infekce nebo astmatický záchvat. U 28,5 % pacientů lékaři nenašli vůbec nic.
A pak je tu varianta, která mi vyrazila dech. Srdce se dá „zlomit“ i radostí.
Tým švýcarských kardiologů prošel záznamy pacientů, u kterých syndromu předcházela silná emoce. Ze 485 lidí jich mělo 20, tedy zhruba 4 %, za spouštěč naprosto šťastnou událost. Jak informoval server ScienceDaily, šlo o narozeninovou oslavu, velkou svatbu, překvapivou rozlučku, výhru oblíbeného týmu nebo narození vnoučete. Ženy přitom i tady tvořily 95 % pacientů.
Lékaři pro tuhle radostnou variantu vymysleli přezdívku „syndrom šťastného srdce“. Ukazuje nám, že srdci je vlastně jedno, jestli pláčeme, nebo se smějeme. Rozhoduje jen síla nárazu.
Žádná romantika, ale stav jako infarkt
Ráda bych napsala, že jde o roztomilou kuriozitu do nedělní přílohy novin. Nejde. Podle zmíněné studie v NEJM měli pacienti s takotsubo v nemocnici stejně časté závažné komplikace, včetně šoku a úmrtí, jako lidé s klasickým, tepnami ucpaným infarktem.
Teď ale přichází ta lepší zpráva, kvůli které tenhle článek vlastně píšu. Většina žen se ze syndromu zlomeného srdce plně zotaví, a to obvykle do několika týdnů. Srdeční sval není mrtvý ani trvale zničený, je jen omráčený. Jakmile vlna stresových hormonů opadne, komora se pomalu vrací do původního tvaru. Chobotnice z pasti zase bezpečně vyleze.
Nemoc se vrací jen velmi zřídka, podle britského přehledu zhruba u 4–5 % pacientů. Úmrtí v nemocnici se pohybuje mezi 1 a 4,5 %. To sice nejsou nulová čísla, ale rozhodně nejsou důvodem k panice.
Co si z toho odnést
Doma v obýváku nikdy nepoznáte, jestli jde o syndrom zlomeného srdce, nebo o skutečný infarkt. Nepozná to mimochodem ani velmi zkušená zdravotní sestra bez napojení na přístroje. Rozdíl ukáže až cílené vyšetření v nemocnici. Pravidlo je proto pro nás všechny naprosto jednoduché: bolest na hrudi, silný tlak, dušnost nebo náhlá slabost znamenají okamžitě volat 155. Bez ohledu na to, co se ten den stalo.
My ženy máme bohužel obrovský sklon své potíže zlehčovat. Znáte to z vlastního života – i s horečkou dokážeme uvařit večeři a s úsměvem obstarat celou rodinu. Když je nám špatně, řekneme si: „To budou jen nervy.“ Nebo: „Nechci nikoho zbytečně obtěžovat, zvlášť teď, když se toho tolik děje.“ Po pohřbu, těžkém rozchodu nebo velkém šoku to platí dvojnásob, protože bolest na hrudi automaticky přičteme smutku. Přesně v takové chvíli ale může srdce volat o opravdovou pomoc.
Nejde přitom jen o naši osobní skromnost. Zdravotní systém ženské srdce bohužel dlouho přehlížel. Ženy s infarktem mají o 50 % vyšší šanci, že lékař jejich potíže napoprvé špatně vyhodnotí. O to důležitější je, abychom samy nemlčely. Řekněte nahlas, co cítíte, a řekněte i to, co se vám v posledních dnech stalo. Pro lékaře je to nesmírně cenná stopa.
Druhá věc je méně lékařská a více lidská. Až bude vaše maminka, babička nebo kamarádka procházet bolestnou ztrátou, nenechávejte ji v tom samotnou. Zavolejte, zastavte se s kávou, uvařte polévku. A když si bude stěžovat na tlak na hrudi, neodbývejte to konejšivými slovy „to je jen ze stresu“. Zkrátka ji odvezte k lékaři.
Když jsem tohle všechno dočetla, napsala jsem mámě. Jen tak, jestli je v pořádku. Odepsala, že ano a ať jí nevolám, protože zrovna peče bábovku. Usmála jsem se a ulevilo se mi.
Naše srdce nejsou z kamene a je to dobře. Cítí smutek i obrovskou radost a občas je to pořádně rozhoupe. Ve většině případů si ale umí poradit. Potřebují jen čas, trochu péče a lidi kolem sebe, kteří včas zbystří. Babička měla pravdu, že se na žal dá reálně zemřít. Dnes už ale naštěstí víme, jak se z něj i vyléčit.
P.S.
Věřím, že nejcennější informace jsou ty, které pomohou včas zbystřit. Syndrom zlomeného srdce nám připomíná, že tělo a emoce nejsou dva oddělené světy a že bolest na hrudi po těžké ztrátě nikdy nepatří do kolonky „jen nervy“. Ráda takové souvislosti hledám a překládám z odborných časopisů do běžné řeči. Jestli vám dává smysl číst texty, které propojují vědu s tím, co prožíváme doma, budu vděčná za vaši podporu.
