Článek
Představte si, že vám někdo nabídne klíče od luxusního auta. Krásný design, vyhřívané kožené sedačky, plná nádrž a ten typický vonný odér novoty. Je v tom ale jeden malý háček. Auto smíte řídit jen na polních cestách za vesnicí a do kufru vám výrobce nainstaloval sledovací zařízení, které centrále hlásí každý váš pohyb.
Na první pohled dostáváte úžasný dar, o kterém se jiným může jen zdát. Ve skutečnosti se ale dobrovolně vzdáváte obrovského kusu své svobody a soukromí výměnou za naleštěné pozlátko.
Přesně tenhle svíravý pocit v žaludku mám, když v posledních dnech sleduji nejnovější hnutí, které se jako lavina šíří českým internetem a sbírá tisíce nadšených podpisů od žen i mužů. Záměr tvůrců byl určitě čistý jako čerstvě napadaný sníh.
Chtějí nás chránit. Chtějí nám ulevit v momentech, kdy se naše vlastní tělo chová jako nespoutaný živel. Kdo z nás by netoužil po tom, moci se na povel zachumlat do peřin, vypnout budík a ignorovat svět, když fyzická schránka zkrátka stávkuje?
Jenže když tenhle krásně zabalený balíček s růžovou mašlí rozbalíte, zjistíte, že uvnitř se skrývá ukázkový trojský kůň.
Přináší s sebou líbivý příslib, že naše slabosti budou konečně oficiálně uznány, omluveny a legislativně ukotveny. Že dostaneme úlevu posvěcenou shora. Ale co když je tato domnělá záchrana ve skutečnosti strmým pádem z útesu?
Představte si, že roky budujete kariéru, snažíte se prorazit ve světě byznysu, který vám opravdu nic nedá zadarmo. A najednou přijde iniciativa s heslem, že na vás zkrátka musíme brát speciální ohledy. Jako byste byly o něco křehčí, o něco méně spolehlivé. Jako byste potřebovaly omluvenku na to, abyste mohly fungovat.
Omluvenka na ženství
Ano, mluvím o té hlasité petici za plošné zavedení menstruačního volna v Česku. Podepisuje se o sto šest, influencerky ji sdílí ve svých příbězích s emotikony kapek krve a celkově to vypadá jako obrovské vítězství empatie.
A víte co?
I já zrovna teď sedím u klávesnice s horkým termoforem na břiše. Křeče mám takové, že bych je nepřála ani svému nejhoršímu ex-příteli, a nejraději bych si naordinovala dvojitou dávku čokolády a spánek. Sama v tom občas dost plavu a mívám dny, kdy je pro mě těžké i jen uvařit kávu. Přesto musím nahlas říct jediné: Holky, tohle opravdu, ale opravdu nechceme.
Zkusme se na chvíli vymanit z představ o ideálním světě a podívat se na praxi. Jak by takové volno vypadalo v reálném pracovním procesu?
- Ztráta soukromí: Opravdu chcete chodit každý měsíc za svým šéfem a hlásit mu, v jaké fázi cyklu se zrovna nacházíte?
- Veřejný kalendář: Celá kancelář přesně ví, proč tu dnes nejste. Kolegové si mohou v podstatě synchronizovat hodinky podle vaší dělohy.
- Skrytá diskriminace: Při pohovoru na vedoucí pozici se zaměstnavatel bude podvědomě ptát, jestli mu náhodou nebudete každý měsíc na tři dny chybět.
Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. A snaha ochránit ženy tím, že z nich uděláme právem chráněné pacientky, je jedním z nejzářivějších příkladů.
Představte si návštěvu na HR (oddělení lidských zdrojů). Zkuste si představit tu konverzaci, kdy vysvětlujete panu řediteli Karlovi, že příští úterý nedodáte ten důležitý report, protože prostě… víte jak.
Otevíráme tím dveře toxickým vtipům u kávovaru a dáváme do rukou zbraň všem, kteří tvrdí, že ženy na vedoucí pozice nepatří, protože jsou obětí svých hormonů.
Danajský dar pro naši kariéru
Desítky let bojujeme za to, abychom byly brány vážně. Bojujeme proti rozdílům v odměňování mužů a žen, které jsou u nás druhé nejhorší v celé EU (po Estonsku). Chceme stejné platy, stejné příležitosti, respekt. Chceme, aby se nikdo na pohovoru neptal, jestli plánujeme rodinu.
A teď si představte, že vlastníte firmu. Máte před sebou dva rovnocenné kandidáty. Muže, který bude pracovat dvanáct měsíců v roce, a ženu, která má ze zákona nárok na další tři dny volna každý měsíc. To je šestatřicet pracovních dnů za rok navíc.
Kdo z nich dostane smlouvu? Pokud si myslíte, že zaměstnavatelé v zájmu vyššího dobra sáhnou po ženě, jste čisté idealistky. V tržním prostředí se počítá výkon. Vytváříme si tak nad hlavou skleněný strop, který je tlustý jako neprůstřelné sklo v bance. Místo abychom stíraly rozdíly, dáváme do ruky papír s razítkem, že jsme prostě jiné pracovní síly.
Španělská cesta jako varovný prst
Nejsme první, koho to napadlo. Můžeme se podívat za hranice. Jak ukazuje ostře sledovaný případ ze Španělska, které tuto novinku zavedlo jako první evropská země, realita je na hony vzdálená růžovým snům. Víte, jak to tam funguje? Aby žena mohla zůstat doma, potřebuje potvrzení od lékaře.
Zkuste si to představit. Máte křeče, že nemůžete stát rovně. Chce se vám zvracet, točí se vám hlava. A místo toho, abyste se doma v klidu napily bylinkového čaje, musíte se obléknout, nastoupit do tramvaje a jít si sednout na dvě hodiny do čekárny plné kašlajících pacientů, abyste panu doktorovi dokázaly, že vás to opravdu, ale opravdu moc bolí.
Ponížení v přímém přenosu. Pokud to má fungovat takhle, tak to raději zapiju další analgetikum a ten jeden den v kanceláři nějak přežiju za monitorem.
Co skutečně potřebujeme místo falešného zachránce
Rozumějte mi, netvrdím, že se máme tvářit, že jsme ze železa. Ženské tělo je cyklické a je naprosto v pořádku, že nejedeme každý den na sto padesát procent. Ale řešením není plošná, státem nařízená nálepka „menstruující zaměstnankyně“.
Řešením je moderní firemní kultura. Potřebujeme:
- Rozumný počet takzvaných sick days, na které se vás nikdo nebude ptát, ať už máte rýmu, depresi, nebo křeče v podbřišku.
- Flexibilní pracovní dobu.
- Funkční home office, ze kterého můžu ty maily vyřídit v teplákách z gauče.
Spousta osvícených českých firem už tohle nabízí sama od sebe, bez nucení zákonem.
Nevzdávejme se svého soukromí a těžce vydobyté rovnoprávnosti jen proto, že nám zrovna někdo nabízí snazší cestu. Buďme k sobě laskavé, poslouchejme své tělo, hledejme kompromisy s našimi zaměstnavateli.
Ale nenechme ze své biologie udělat veřejnou záležitost a handicap. Jsme silné dost na to, abychom si své zdraví dokázaly ohlídat samy, aniž bychom k tomu potřebovaly státní glejt s červenou kapkou.
P.S.
Věřím, že poctivá debata o menstruačním volnu nezačíná u popírání bolesti ani u automatického nadšení z každého návrhu, který se tváří jako pomoc ženám. Důležitý je praktický dopad. Pokud chcete, abych mohla dál zpracovávat podobná témata do hloubky, propojovat ženské zdraví, pracovní právo, rovné příležitosti a každodenní realitu bez ideologických zkratek, budu ráda za vaši podporu. Díky ní mohu psát texty, které neřeší jen dobrý úmysl na papíře, ale také jeho skutečné důsledky pro ženy v praxi.
