Článek
Všichni ten obrázek známe, ať už z reklam, nebo z vlastní kuchyně. Usadíte své půlroční děťátko do zbrusu nové ergonomické židličky, obléknete mu bryndák s roztomilým medvídkem a s posvátnou úctou k němu natahujete lžičku s tou nejlepší, doma láskyplně uvařenou dýní. Očekáváte blažený úsměv a prázdnou misku.
Místo toho přijde pevně sevřená pusa, odvrácená hlavička a v horším případě oranžové pyré rozprsknuté až na záclonách.
Sedíte tam, otíráte si dýni z ofiny a hlavou vám běží tisíc výčitek. Kde jsem udělala chybu? Četla jsem všechny ty knihy o BLW metodě, koupila jsem ty nejdražší bio suroviny… Cítíme to jako totální selhání ještě předtím, než mateřství vůbec pořádně začalo.
Představte si to ale jinak. Představte si, že se snažíte přemluvit zarytého milovníka italské kuchyně, aby z ničeho nic začal milovat indické kari. Můžete to mít naservírované na zlatém podnose, ale on už prostě má svůj vyhraněný vkus. A přesně to se děje ve vaší kuchyni. Vaše miminko k vám totiž s prázdným chuťovým rejstříkem vůbec nedorazilo.
Zavádění příkrmů v šesti měsících představuje vlastně obrovskou iluzi. První ochutnávka světa se odehrála už dávno. Měsíce předtím, než vaše dítě vůbec poprvé uvidělo světlo světa.
Tajná kuchyně hluboko pod povrchem
Když si představíme miminko v bříšku, obvykle ho vidíme, jak si tam pokojně plave ve sterilním, ničím nerušeném bazénku. Jenže plodová voda není jen ochranný polštář. Je to dynamická, neustále se měnící tekutina, která funguje jako přenosová stanice vůní a chutí.
Zhruba od 16. týdne těhotenství už má váš malý podnájemník vyvinuté chuťové pohárky. A co víc, on tu plodovou vodu pije. Polyká jí stovky mililitrů denně. A tady přichází ten nejdůležitější překvapivý moment pro každou nastávající nebo současnou maminku: Plodová voda chutná po tom, co vy zrovna obědváte.
To, co jíte, ovlivňuje molekulární složení tekutiny, která dítě obklopuje. Dneska to byla česneková polévka? Vaše miminko má česnekové lázně. Zítra si dáte kousek vanilkového dortu? Plodová voda jemně zesládne.
Vědci si tuto fascinující skutečnost samozřejmě nemohli nechat pro sebe a rozhodli se ji otestovat. A výsledky byly doslova přelomové.
Bříško jako michelinská restaurace pro jednoho
V roce 2001 provedla biopsycholožka Julie Mennella a její tým slavnou studii publikovanou v respektovaném žurnálu Pediatrics. Rozdělili těhotné ženy do tří skupin. Jedna skupina pila během těhotenství pravidelně mrkvový džus. Druhá ho pila až během kojení a třetí skupina se mrkvi vyhýbala úplně a pila jen vodu.
Když pak děti zkoumaných maminek povyrostly a přišel čas na jejich vůbec první lžičku cereálií rozmíchaných s mrkvovou šťávou, vědci pečlivě natáčeli jejich výrazy. Výsledek?
Děti maminek, které v těhotenství pily mrkvový džus, vykazovaly výrazně méně negativních grimas a snědly mnohem více mrkvových cereálií než děti z „vodní“ skupiny. Jejich mozek už mrkev znal. Považoval ji za bezpečnou, domáckou a známou chuť.
Zjednodušeně řečeno: Výzkum ukázal, že miminka vystavená různorodým chutím už v děloze mají 2× větší pravděpodobnost, že tyto potraviny po narození přijmou bez boje.
A neplatí to jen pro mrkev. Francouzský výzkum zveřejněný v Chemical Senses zkoumal matky, které v posledních týdnech těhotenství jedly potraviny s výraznou anýzovou vůní. Jejich novorozenci, pouhých pár hodin po porodu, vykazovali jasné známky zalíbení, když jim k nosánku přiložili vatový tampon s vůní anýzu. Děti matek, které anýz nejedly, se od tamponu naopak odvracely. Váš jídelníček je tak vlastně první kuchařkou, kterou vaše dítě čte.
Syndrom dokonalé matky a vůně obyčejného rohlíku
Teď si asi říkáte: „Skvělé. Takže jestli nechci mít doma vybíravého jedlíka, musím si teď okamžitě nakoupit kapustu, quinou a artyčoky a cpát to do sebe horem dolem.“ Holky, upřímně – zastavte. Srolujte ten nákupní seznam a zhluboka se nadechněte. Tohle rozhodně není další důvod pro to, abyste si nasadily obojek dokonalé matky a bičovaly se za každý kousek čokolády.
Moc dobře si vzpomínám na svůj první trimestr. Moje tehdejší představa o vyvážené stravě se smrskla na suché bílé rohlíky, ledovou Coca-Colu a pocit, že pokud ucítím zeleninu byť jen na sto metrů, nepřežiju to. Kdybych tehdy věděla to, co vím dnes, asi bych se zhroutila strachy, že moje dítě bude do osmnácti let jíst jen pečivo z bílé mouky.
Ale příroda je milosrdná a rozhodně to neznamená, že pár týdnů nevolností zničí chuťový profil vašeho dítěte navždy. I WHO (Světová zdravotnická organizace) zdůrazňuje, že se stravovací návyky dětí dají formovat a zachraňovat i dlouho po narození – ať už složením mateřského mléka (které také mění chuť podle toho, co jíte), nebo opakovaným, trpělivým nabízením potravin, když už dítě sedí u stolu.
Pokud tedy čekáte miminko a zrovna máte to štěstí, že netrpíte celodenními nevolnostmi, udělejte si z jídla hru. Zkuste si občas dát něco mírně kořeněného, zakousněte se do ovoce, na které normálně nemáte chuť, a představujte si, jak to dole v bříšku zrovna váš malý strávník degustuje jako v pětihvězdičkové restauraci.
A pokud do sebe právě teď se slzami v očích soukáte suchou rýži, protože nic jiného váš žaludek nesnese? Odpusťte si to. Jste pro své dítě celým vesmírem. Vaše vůně a tlukot srdce jsou to nejlepší, co mu můžete dát. Lásku k brokolici ho případně s trochou trpělivosti naučíte až později. Třeba až přestane pyré létat obloukem na ty čisté záclony.
P.S.
Věřím, že největší sílu nad zdravým vztahem našich dětí k jídlu nezískáme striktními tabulkami a zákazy u stolu, ale v momentě, kdy pochopíme, jak fascinujícím způsobem příroda propojuje tělo matky a dítěte od samého počátku. Abych mohla i nadále bourat mýty o nevyhnutelném boji o každou lžičku zeleniny a psát o tom, jak skrze vědu a selský rozum vychovat zdravou generaci bez stravovacích traumat, potřebuji vaši pomoc. I drobný příspěvek je pro mě hřejivým signálem, že moje práce dává smysl a že vás baví odkrývat pravdu o tom, co se skutečně děje v hlubinách prenatálního vývoje.
