Článek
V roce 1715 onemocněla šestadvacetiletá Mary Wortley Montaguová pravými neštovicemi. Byla to jedna z nejobdivovanějších žen londýnské společnosti, chytrá, vtipná a známá svou krásou. Nemoc přežila. Přišla ale o obočí i řasy a obličej jí zůstal plný hlubokých jizev.
Mary nebyla jen krasavice ze salonu. Pocházela ze šlechtické rodiny Pierrepontů, psala básně a dopisy, ve kterých glosovala kulturu i politiku, a v roce 1712 utekla s mužem, kterého si sama vybrala. Uměla prostě jít proti proudu.
O své nemoci napsala verš, že žádné umění jí už ztracenou krásu nevrátí. A přitom měla vlastně štěstí. O dva roky dříve jí stejná nemoc vzala mladšího bratra. Pravé neštovice zabily v Evropě během 18. století kolem 60 milionů lidí. Kdo přežil, často zůstal zjizvený nebo slepý.
Mary ale nezůstala u truchlení. O pár let později udělala něco, co tehdejší lékaři považovali za šílenství. Nechala svého pětiletého syna záměrně nakazit neštovicemi. A tím odstartovala cestu, která nakonec vedla k vymýcení jedné z nejhorších nemocí v dějinách lidstva.
Co viděla v Istanbulu
Její manžel Edward se v roce 1716 stal britským velvyslancem v Turecku. Mary odjela s ním do Istanbulu a začala psát dopisy domů. V jednom z nich z roku 1717 popsala zvyk, který ji ohromil i uklidnil zároveň.
Lidé tam podle britského výzkumného projektu History of Parliament brali tekutinu z puchýřku člověka, který prodělával mírnou formu neštovic. Tu pak vtírali do škrábance na ruce nebo noze zdravého člověka. Ten obvykle prodělal lehkou nemoc a pak už byl celý život chráněný. Dnes tomu říkáme variolace. Je to předchůdce očkování, jen s ostrým nákazovým materiálem.
Proč to fungovalo? Je to podobné požárnímu cvičení. Tělo se na slabší a kontrolované verzi nemoci naučí nepřítele poznat a příště, když přijde skutečný požár, už ví, co dělat. Moderní vakcíny stojí na stejném principu, jen místo živého viru z puchýřku používají bezpečnější cesty.
Mary zvyk neodsoudila. Viděla v něm naději. V dopise napsala, že je dost velká vlastenka, aby se snažila tento užitečný vynález přivést do módy i v Anglii.
Rozhodnutí, které by dnes nikdo nechtěl dělat
V březnu 1718 se rozhodla. Svého pětiletého syna Edwarda nechala variolovat. Zákrok provedla zkušená místní žena a dohlížel na něj chirurg velvyslanectví Charles Maitland.
Zkuste se na chvíli vžít do její kůže. Máte pětiletého kluka, kterého milujete. Víte, co neštovice dělají. Viděla jste umírat bratra a ve vlastním zrcadle vidíte jizvy. A teď máte svolit, aby vašemu dítěti do kůže vetřeli tutéž nemoc. Jen ve slabší podobě a s nadějí, že ho to ochrání. Kolik z nás by to dokázalo?
Synovi se nic zlého nestalo. A Mary věděla, že má v rukou něco důležitého.
Matka proti lékařům
Doma v Londýně to ale tak jednoduché nebylo. V dubnu 1721 vypukla ve městě epidemie neštovic a Mary nechala variolovat i dvouletou dceru. Tentokrát veřejně, za přítomnosti uznávaných lékařů. Podle History of Parliament šlo o první zdokumentovaný případ variolace v Anglii.
Lékaři byli proti. Jeden z nich označil variolaci za pokus, který provozuje jen pár nevzdělaných žen. Jiní tvrdili, že metoda je nepřirozená, odporuje Boží vůli a může šířit epidemie. Někteří lékaři k zákroku přidávali vlastní kroky, například pouštění žilou, a tím ho dělali ještě riskantnějším.
Mary zvala lidi, aby se přišli podívat na její zdravou dceru. Mluvila s rodiči. Napsala anonymní článek do novin. A vytrvala. Jeden z lékařů, který kvůli neštovicím přišel o vlastní děti, nakonec nechal variolovat i svého syna.
Její sestra variolaci odmítla a její nejstarší syn zemřel na neštovice v roce 1724.
Královská zkouška
Zlom přišel, když se o metodu začala zajímat princezna Karolína, manželka následníka trůnu. V srpnu 1721 podpořila pokus, při kterém variolovali šest vězňů z londýnské věznice Newgate. Kdo přežil, dostal svobodu a přežili všichni.
Na jaře 1722 nechala princezna variolovat i dvě vlastní dcery. Předtím ještě proběhla zkouška na jedenácti dětech. Najednou to byla záležitost královského dvora a zámožné rodiny ji začaly napodobovat.
Musíme být ale poctivé. Variolace nebyla bez rizika. Mezi lety 1721 a 1728 podstoupilo variolaci 897 lidí a 17 z nich na následky zemřelo. V dubnu 1722 zemřel po zákroku i dvouletý syn hraběte ze Sunderlandu. Ve srovnání s nemocí, která zabíjela ve velkém, to bylo málo. Ale každé z těch čísel byl něčí syn nebo dcera. Na konci 18. století přišel lékař Edward Jenner s bezpečnějším očkováním a variolace byla v Británii v roce 1840 zakázána.
Proč mě její příběh zaujal
Na Mary mě nejvíce zasáhlo, jak obyčejný byl její motiv. Nebyla lékařka ani vědkyně. Byla to máma, která viděla, co umí jedna nemoc udělat s rodinou, a chtěla, aby její děti dopadly lépe. Asi každá z nás zná ten okamžik v ordinaci, kdy držíte dítě na klíně, sestřička chystá injekci a vy v duchu doufáte, že děláte správnou věc. Mary takovou jistotu neměla. Neměla studie ani doporučení. Měla jen vlastní oči a odvahu.
Dnes máme výhodu, o které mohla jen snít. Očkování, které podstupují naše děti, prošlo léty testování a kontrol. Pravé neštovice jsou díky očkování vymýcené a žádné dítě je už nemusí prodělat. Kus té cesty začal u ženy, která se nebála jít proti lékařům, když viděla, že má pravdu.
Je v pořádku mít z očkování obavy. Je v pořádku se ptát a chtít vysvětlení. Mary se také ptala a pozorovala. Jen se nakonec rozhodla podle toho, co viděla na vlastní oči, nikoliv podle strachu.
V anglickém zámeckém parku Wentworth Castle dnes stojí obelisk, který připomíná, jak Mary přinesla variolaci do Anglie. Podle National Trustu jde o jeden z nejstarších pomníků ženy, která nebyla z královského rodu. Zjizvená šlechtična tak dostala pomník za odvahu. Myslím, že by se jí to líbilo více než jakékoliv zrcadlo.
P.S.
Při psaní mě nejvíce dojalo, že Mary prostě chodila za dalšími rodiči a ukazovala jim svou zdravou dceru. Žádná kampaň, jen máma, která mluví s dalšími mámami. Jestli vám podobné texty dávají smysl, budu ráda za malý příspěvek. Dá mi čas na další psaní mezi krmením a vařením.
