Článek
Cítila jsem se, jako by mě právě přejel parní válec. A přitom jsem se nevrátila z náročného tréninku ani z dvanáctihodinové směny v práci. Jen jsem přesně hodinu a půl seděla v útulné kavárně nad šálkem cappuccina se svou známou. Venku svítilo sluníčko, káva voněla po skořici, ale vlekla jsem se domů s neuvěřitelně těžkou hlavou a pocitem, že celý svět je vlastně jedno velké, šedivé a beznadějné místo.
Znáte to také? Jsou dny, kdy se probudíte plné energie a s úsměvem na tváři. A pak potkáte tohočlověka. Kolegyni, která hned v osm ráno spustí monolog o tom, jak je všechno špatně. Příbuzného, pro něhož je každá rodinná oslava jen příležitostí k vyjmenování životních křivd. Nebo kamarádku, jejíž život připomíná nekončící antickou tragédii.
Když se s nimi loučíte, vaše vnitřní baterie hlásí kritické jedno procento. Dlouhé roky jsem z toho vinila sebe sama. Říkala jsem si: „Vendy, jsi prostě moc přecitlivělá. Nemůžeš si všechno tak brát.“ Připadala jsem si jako obyčejná kuchyňská houbička – stačilo mě položit vedle rozlitého smutku někoho jiného a okamžitě jsem ho do sebe nasála beze zbytku.
Funguje to totiž jako pasivní kouření. I když si vy samy tu „cigaretu“ pesimismu nezapálíte a snažíte se žít zdravě a s optimismem, jakmile sedíte v zakouřené místnosti plné cizích stížností, ty toxické zplodiny chtě nechtě dýcháte. Zaschlý kouř negativních emocí se vám usadí na vlasech, na oblečení i na duši. A vy jdete domů s kašlem a bolestí hlavy, ačkoli jste nic špatného neudělaly.
Dlouho jsem si myslela, že jde jen o jakousi ezo-záležitost, o neviditelné energie a aury. Ale pak jsem narazila na něco, co mi doslova vyrazilo dech. Za touhle vyčerpaností se totiž neskrývá žádná mystika, ale naprosto tvrdá věda. Váš mozek se totiž v přítomnosti negativních lidí začne fyzicky měnit.
Neviditelný virus, který chytíte i přes displej telefonu
To, co při setkání se „stěžovateli“ prožíváme, vědci nazývají emoční nákazou. S tímto termínem přišla jako první psycholožka Elaine Hatfieldová už v 90. letech, kdy jasně definovala, že nálady a emoce se mezi lidmi šíří naprosto stejným mechanismem jako třeba chřipka. Je to podvědomý a automatický proces.
Možná si teď říkáte, že se stačí obrnit a prostě ty řeči nevnímat. Jenže ono to není tak jednoduché. Náš mozek je na emoce ostatních naprogramovaný mnohem hlouběji, než tušíme. A co je ještě děsivější? Tenhle virus negativity nepotřebuje k přenosu bezprostřední osobní kontakt.
Klíčový důkaz přinesla fascinující studie z roku 2014, publikovaná v PNAS, která vznikla ve spolupráci se společností Facebook. Výzkumníci tehdy upravili algoritmus téměř sedmi stům tisícům uživatelů tak, že jim na zeď cíleně pouštěli více negativních příspěvků od jejich přátel. Co se stalo? Během několika málo dní začali tito uživatelé sami od sebe produkovat více negativního a depresivního obsahu.
Zjistilo se, že emoce jsou jako digitální kapénková infekce. Stačí, abyste scrollovaly sítěmi plnými stížností a hejtů, a váš mozek tu frustraci převezme za svou. I když sedíte samy v bezpečí svého obýváku.
Váš mozek funguje jako dokonalé zrcadlo (a to je ten problém)
Proč se to vlastně děje? Mechanismus, který nás nutí nasávat emoce okolí, je z velké části neurologický. Mohou za to takzvané zrcadlové neurony. Jsou to chytré malé buňky v našem mozku, které se aktivují nejen tehdy, když něco děláme my sami, ale i tehdy, když pouze vidíme, jak to dělá někdo jiný.
Představte si, že naproti vám sedí člověk, který se mračí, má svěšená ramena, frustrovaně vzdychá a používá ostrý tón hlasu. Vaše zrcadlové neurony to zaznamenají a okamžitě začnou tyto výrazy a postoje mikroskopicky napodobovat. Váš mozek si v tu chvíli neuvědomí, že se ho daný problém netýká. Začne fyziologicky reagovat úplně stejně, jako byste v tom maléru lítaly vy samy. A tady končí legrace, protože do hry vstupují hormony. Výzkumy z Univerzity Friedricha Schillera prokázaly, že vystavení podnětům způsobujícím silné negativní emoce (což neustálé stěžování a toxicita bezesporu jsou) spouští v mozku posluchačů masivní stresovou reakci.
Co to znamená v praxi? Vaše tělo začne ve velkém vyplavovat kortizol – hlavní stresový hormon. Chronické vystavení tomuto pesimismu a toxickému chování nevede jen ke špatné náladě. Další studie zabývající se stresem, například ze Stanfordovy univerzity, ukazují, že dlouhodobě zvýšená hladina kortizolu má zničující vliv na náš hipokampus. Důsledek? Snižují se naše kognitivní schopnosti. Ano, čtete správně. Pobyt v blízkosti chronických stěžovatelů nám doslova znemožňuje jasně myslet, zhoršuje nám paměť a vysává kreativitu.
Jak si postavit ochranný štít a nezbláznit se
Nechci vám tu teď radit, abyste okamžitě smazaly všechna čísla lidí, kteří mají zrovna špatné období. Každá z nás má dny, kdy potřebuje obejmout a postěžovat si, jak je svět nefér. A od toho přátelství je! Sama občas potřebuji rameno, na němž se mohu vyplakat, když se mi nedaří.
Je ale obrovský rozdíl mezi kamarádkou, která prožívá krizi a hledá řešení, a člověkem, který si z role oběti udělal životní styl. Tady je pár věcí, které mi po letech „nasávání“ osobně zafungovaly:
- Přehoďte výhybku: Když se konverzace zasekne v nekonečné smyčce stěžování na stále stejný problém, zkuste se laskavě, ale pevně zeptat: „To zní opravdu náročně. A co s tím plánuješ udělat?“ Chroničtí stěžovatelé většinou žádné řešení nehledají. Tato otázka je buď přiměje změnit téma, nebo si uvědomí, že u vás už úrodnou půdu pro své stížnosti nenajdou.
- Nastavte si energetické hranice: Jsou lidé, s nimiž se zkrátka musíte stýkat, ať už jde o kolegy, nebo o rodinu. Vytvořte si pro ně vnitřní časový limit. Půlhodinu u kávy snesete, pobyt přes celý víkend už možná ne. Chraňte si svůj prostor.
- Digitální detox funguje: Pročistěte si sociální sítě. Pokud na vás z profilu nějaké známé dýchá jen pasivní agresivita a nekonečné stížnosti na politiku, počasí či vesmír, využijte magické tlačítko „přestat sledovat“. Nemusíte si ji mazat z přátel, jen si přestaňte dobrovolně vpouštět tento virus do svého feedu.
Odborníci se shodují, že pouhé odpoutání se od chronicky negativního prostředí přináší měřitelné zlepšení nálady a pokles stresových markerů v těle už během několika týdnů.
Všechny chceme být těmi hodnými a chápavými vrbami pro své okolí. Nezapomínejte však, že z prázdného džbánu nikomu nenalijete. Abyste mohly rozdávat radost a podporu, musíte si nejprve chránit svou vlastní zásobu energie. Takže se dnes s čistým svědomím usmějte, nadechněte a nechte cizí dramata tam, kde mají zůstat – u těch, kteří si je vytvořili. Zvládneme to, uvidíte!
P.S.
Věřím, že největší sílu nad svým duševním zdravím a vitalitou nezískáme tím, že se budeme neustále obětovat pro klid ostatních, ale v momentě, kdy pochopíme, jak nekompromisně musíme chránit své vlastní vnitřní baterie. Abych mohla i nadále bourat mýty o tom, že správná kamarádka musí vydržet všechno, a psát o tom, jak si udržet jasnou mysl a kreativitu díky vědě a selskému rozumu, potřebuji vaši pomoc. I drobný příspěvek je pro mě hřejivým signálem, že moje práce dává smysl a že vás baví odkrývat pravdu o tom, co se skutečně děje v hlubinách naší mysli.
