Tarbíkomyš nemusí celý život pít. Jak dokáže přežít v poušti bez vody celý život

Když v létě vyrážíme s dětmi na výlet, v tašce mi cinkají lahve s vodou, jako bychom se chystaly přejít Saharu. Jedna pro mě, jedna pro každé dítě a ještě malá záloha, protože někdo svou polovinu samozřejmě vylije na tričko dřív, než dojdeme k autu.

Na poušti bych proto automaticky vsadila na velblouda. Má hrb, dlouhé nohy a pověst tvora, který se na pití nemusí ani podívat. Vedle něj by drobný hlodavec působil jako někdo, komu bychom měly nabídnout víčko od lahve.

Jenže skutečný přeborník v životě bez jediného doušku se vejde do dlaně. Jmenuje se Tarbíkomyš Merriamova a vodní hladinu nemusí za celý svůj život vůbec najít. Nepřežívá silou ani velkou zásobou. Vyhrává tím, že téměř nic nepromarní.

Český název tohoto druhu je podle databáze Tarbíkomyš Merriamova, latinsky Dipodomys merriami. Žije v suchých oblastech jihozápadu Spojených států a severního Mexika. Přestože anglické jméno zní „kangaroo rat“, nejde o běžnou krysu ani myš. Patří do čeledi pytloušovitých a klokana připomíná hlavně pohybem.

Má mohutné zadní nohy, dlouhý ocas jako kormidlo a velké oči pro noční výpravy. Podle americké Správy národních parků může vážit až 128 gramů, tedy přibližně jako větší müsli tyčinka, a při útěku skočit téměř tři metry. Přes den se schovává v noře a semena sbírá po setmění, kdy poušť konečně trochu vychladne.

Tahle drobná noční tanečnice obvykle žije jen několik let. Arizona-Sonora Desert Museum uvádí, že může celý život přežít, aniž by se napila tekuté vody. Pro velblouda je voda vzácná zastávka. Pro Tarbíkomyš nemusí být zastávkou vůbec.

Suché zrní na první pohled nevypadá jako šťavnatá svačina. Tělo Tarbíkomyši však při rozkladu tuků a dalších živin vytváří takzvanou metabolickou vodu. Je to voda, která vzniká přímo při chemických reakcích uvnitř buněk. Zvíře tedy nemusí najít louži. Malou „konvičku“ si nosí ve vlastním metabolismu.

Z jednoho gramu snědených semen dokáže získat přibližně půl gramu vody. Semena mesquitu a pouštních trav přenáší v lícních vacích a část schovává do podzemních zásob. V noře mohou podle stejného zdroje nasát až o 30 procent více vlhkosti.

Představte si malou spíž pod pískem. Venku je vyprahlý vzduch, uvnitř příjemnější vlhko a na policích leží zásoba, která se přes noc stává o kousek šťavnatější. Každá drobnost jí přidá pár kapek a všechny dohromady rozhodnou, zda ráno znovu vyběhne ven.

Vodu nestačí získat. Ještě těžší je nepustit ji z těla pryč. Právě tady nastupují ledviny, které u Tarbíkomyši fungují jako ždímačka otočená na nejvyšší výkon. Z odpadu vytáhnou zpět skoro všechnu použitelnou tekutinu a ven odejde jen velmi koncentrovaná moč.

Výukový materiál britské Open University porovnává maximální koncentraci moči několika savců. U Tarbíkomyši uvádí přibližně 5 500 miliosmolů na litr, u velblouda 2 800 a u člověka 1 400. Čísla neříkají, kdo je „lepší“ zvíře. Ukazují však, o kolik účinněji dokáže malý pouštní hlodavec vodu zadržet.

Za tímto výkonem stojí v ledvinách dlouhé Henleovy kličky, tedy vlasově tenké části mikroskopických filtračních trubiček. Vytvářejí prostředí, které táhne vodu z budoucí moči zpátky do těla. Je to podobné, jako když vyždímáte utěrku jednou rukou a potom ji ještě sevřete oběma. Myslely jste si, že už v ní nic není, a přesto vyteče další kapka.

Vodu ztrácíme také dýcháním. Stačí vydechnout na studené okno a hned vidíte mlžný důkaz. Tarbíkomyš má úzké, členité nosní cesty, v nichž se teplý vlhký vzduch při výdechu ochladí. Část vodní páry zkondenzuje na sliznici a zůstane v těle místo toho, aby zmizela v poušti.

Oficiální kanadská zpráva o Tarbíkomyši Ordově popisuje tento protiproudý systém i schopnost semen nasávat vlhkost v noře. Open University doplňuje, že při okolní teplotě 30 stupňů Celsia může nos Tarbíkomyši zachránit asi 54 procent vody z dýchacích cest, při 15 stupních až 83 procent. U člověka uvádí nejvýše přibližně 16 procent.

Tarbíkomyš proto nedělá to, co v horku dělá mnoho savců. Nepotí se a neochlazuje se rychlým funěním, protože obojí by ji stálo vodu. Přes den zůstává v chladnější noře, ven vyráží v noci a srst si místo olizování čistí prachovou koupelí. Ani hygiena nesmí být mokrá.

Velbloud si svou pověst nezasloužil omylem. Vydrží bez napití týden nebo déle, snese ztrátu až 40 procent tělesné hmotnosti a potom dokáže při jediné návštěvě napajedla vypít až 145 litrů vody. Jeho hrb však neobsahuje vodu, nýbrž tuk, který slouží hlavně jako zdroj energie.

Velbloud tedy přežívá velké výkyvy. Když voda je, napije se pořádně, a když není, jeho tělo zvládne výraznou dehydrataci. Tarbíkomyš zvolila opačnou cestu. Nemá velkou nádrž ani možnost vypít desítky litrů. Místo toho utěsnila téměř každou škvíru, kudy by voda mohla uniknout.

Tarbíkomyš nežije bez vody. Bez vody nemůže žít žádný savec. Dokáže však žít bez pití, protože potřebnou vodu vytvoří při zpracování potravy a potom ji hlídá v ledvinách, nose, noře i denním režimu.

My lidé její trik napodobit neumíme. Naše ledviny nedokážou vytvořit tak koncentrovanou moč a při dýchání si vracíme podstatně menší část vlhkosti. Takže až vám vedle notebooku zase vystydne káva a vy si ve čtyři odpoledne vzpomenete, že jste skoro nic nepily, Tarbíkomyš vám jako omluvenka neposlouží.

Mně se na ní líbí něco jiného. Nepřežívá díky jednomu velkému hrdinskému výkonu. Pomáhá jí chladná nora, noční aktivita, semínka ve spíži, chytrý nos a ledviny, které odmítají pustit cennou vodu ven. Samé malé úspory.

A možná právě proto si ji budu pamatovat déle než velblouda. Připomíná mi, že někdy nerozhoduje velikost zásob, ale péče o to, co už máme.

P.S.

Věřím, že skutečná odolnost často nevypadá jako velká síla, ale jako souhra mnoha drobných úspor. Tarbíkomyš nepřežívá díky zásobárně vody v těle. Vodu si vytváří z potravy, vrací ji z výdechu a téměř ji nepouští ledvinami. Jestli vám dává smysl číst texty, které spojují biologii s obrazy z běžného života a přitom nepřekrucují vědecká zjištění, budu opravdu vděčná za podporu. Pomůže mi dál hledat příběhy, po nichž se na známý svět podíváme trochu pozorněji.