Venkov Francie: Tráva je zde zelenější, krávy bělejší, mlha svěžejší

Z ČR je to sem 12-13 hodin jízdy autem. Mám to zde rád. Poprvé jsem místo navštívil v létě 2001 se zájezdem z Prahy a hned mne to zde „chytlo za srdce“. Člověk by řekl: „Ten místní klid a pohoda“.

K zažití genia loci je dobré strávit v místě více dní. Ideálně celý jeden týden. Nejde pouze o ducha venkova, ranní opar, jarní mlhy, pěkné východy a západy Slunce, pasoucí se krávy, ovečky, či koně v ohradě.

Lze přijet v podstatě po celý rok a vždy zde nějaký keř, strom, či kytička kvete. Místo opravdu milé.

Nejde jen o přírodu a okolí. Už když jsem byl v Taizé poprvé, zaujala mne také historie zdejšího místa. Ta je spojena se jménem bratra Rogera (1915-2005), který do Taizé přišel v roce 1940, tj. v době, kdy lidstvo bojovalo o přežití. Nacisté tehdy páchali genocidu na Židech a do koncentračních táborů posílali ty, již se znelíbili. Ne všichni mohli opustit své domovy a z Evropy utéci. Po lidech poslaných na smrt zbylo nemálo sirotků. Bratr Roger se opuštěných dětí ujímal, spolu se svými spolupracovníky je v Taizé ukrýval a umožnil jim tak přežít válku.

Po 2.sv. válce byla v Taizé založena komunita bratří, která byla vždy otevřená mladým lidem a měla ekumenický rozměr (tj. byla otevřená lidem z různých křesťanských církví).

Paní Martina, která v roce 2001 zájezd z Prahy organizovala, se s Bratrem Rogerem znala osobně a zařídila nám asi půl hodinové setkání s ním. Vzpomínám na jeho milé vyprávění, které jsme měli i s českým překladem a na krásné modré oči bratra Rogera. Vnitřní klid zrcadlící se v jeho očích mne bude provázet až do konce života. Byl to úžasný člověk, který byl také přítelem papeže Jana Pavla II. Oba muži měli nakonec i podobný osud. Pomáhali lidem, a byli vždy tak trochu o krok „napřed“. Na papeže byl v roce 1978 spáchán atentát. I bratr Roger umřel ve svých 90 letech na následky bodných ran po napadení v chrámu Smíření, jak se zdejší kostel nazývá. Do nebe oba muži odešli ve stejném roce.

Nástupcem bratra Rogera (představeným komunity) se stal bratr Alois, který se narodil v roce 1954 v Německu. Na rozdíl od bratra Rogera je římským katolíkem a jak jsem pochopil, měl díky tomu blízko i k bývalému papeži Benediktu XVI. Částečně však má vztah i k ČR, protože jeho rodiče pocházeli z Československých Sudet.

Když se dívám s odstupem, vnímám dva detaily, které mne na zdejším místě zaujaly a přijdou mi milé. Tím prvním je jistá „otevřenost světu“, ne pouze „obranný“ postoj. Druhým momentem je pak prožívání aktuálních potřeb, tj. neutíkání před realitou.

V době socialismu jsme se cizí jazyky neučili (povinná byla pouze maturita z ruštiny). Na otevření se světu jsme v 90. letech nebyli připravení. To musím sebekriticky přiznat byl i můj případ. Bez možnosti cestovat jsme motivaci ke studiu jazyků příliš neměli a byl to tak trochu „osud“ celé generace dětí 70. let. Na první „zkušenou“ jsme často vyjížděli až po dokončení našich studií. Dodnes si vzpomínám na setkání se svojí spolužačkou na trajektu mezi Francií a Anglií v létě roku 1996. „Ahoj Martine!“ slyším a nevěřím svých očím! Spolužačka, s níž jsem chodil do kruhu na pražské elektrotechnice (ČVUT), jede do Anglie stejným trajektem: „Jára už tam je a jedeme společně rok na au-pair.“ Vysvětluje.

Už během studií na VŠ jsem byl zapojen do mezinárodních projektů a mohl se několikrát na „výjezd“ do Evropy podívat. Bylo to vždy inspirující a více než milé se setkat na 2-3 dny s vědci i studenty (doktorandy) z technických oborů. Vlastně ale až při zájezdu do Taizé v létě 2001 jsem si plně uvědomil, jak je svět pestrý a rozmanitý. Byli tam tehdy mladí lidé snad z celého světa. Tolik různých jazyků jsem do té doby nikde neslyšel a nezažil. A byli tam lidé i z různých křesťanských církví nejenom římští katolíci. Když už nic jiného, šlo o zkušenost, která vede člověka k pokoře. Nejenom můj pohled na svět je ten jediný možný a „správný“. I „jiní lidé“ (z jiných církví a s jinou zkušeností) jsou zcela normální lidé „z masa a kostí“.

Spiritualita komunity v Taizé není honosná a abstraktně složitá. Lidé zde chodí na bohoslužby se zpěvy, společně jedí, diskutují, sdílejí se a pracují.

Doslova oáza v jinak dnes tak „chaotickém“ a rozhádaném světě.

Bylo mi milým zjištěním, že melodie s jednoduchými texty zpěvů z Taizé nejsou dnes známé pouze v zemích Evropy, že je znají a zpívají lidé na celém světě. Na Novém Zélandu, v Indii, ale třeba i v Číně.

Jak jsem pochopil na jednom z workshopů, spirituality z „francouzského venkova“ si všiml i papež František, když požádal bratra Aloise o uspořádání ekumenického setkání před zahájením Synody v Římě.