Článek
Ano, i ve století vyspělých komunikačních technologií u nás taková najdeme a je jich poměrně dost.
Před léty jsem se přistěhovala do bývalého vojenského prostoru, kde jsme mohli volat jedině tak z okna nebo z telefonní budky. A pár milovníků historie tenkrát ještě vlastnilo pevnou linku, ti měli vyhráno. Tehdejší mobilní operátor Eurotel, dnešní O2, na naše stížnosti ohledně absence kvalitního mobilního signálu odpověděl, že ve vojenském prostoru je pokrytí nežádoucí. Přitom z tohoto území odešel poslední voják před více než deseti lety a pobyt vojsk „na věčné časy a nikdy jinak“ připomínaly již jen ruiny, které po sobě zanechala. Situace se zlepšila až s příchodem nového operátora jménem Oskar, pro nepamětníky - dnešní Vodafone. Ten zde postavil vysílač, neboť potřeboval přilákat nové ovečky. Od té doby uplynulo více jak dvacet let, už tam dávno nebydlím, ale situace se nijak nezměnila. Pokud jste příznivci O2 nebo T-mobilu, z pohodlí pohovky si tam rozhodně nezavoláte a jste-li zvyklí komunikovat z toalety, máte smůlu, odtamtud nepošlete ani SMSku.
Coby kamenem dohodil, je vzdálen hrad Kokořín a stejnojmenné údolí, kam se nyní vypravíme na výlet. A pokud nemáte v plánu cvaknout si pár snímků na památku nebo do „knihy ksichtů“, můžete mobily klidně nechat doma. A proč, to vám hned vysvětlím. U Kokořína je Kateřina, zpívá Milan Chladil a Jaromír Mayer v jedné písničce pro pamětníky. No, Kateřinu bychom u Kokořína patrně našli, ovšem mobilního signálu je tu asi jako zlatých šupin v Labi. Nevěříte? Tak jdeme na lov.
Hm, zdá se, že v údolí nic neulovíme, tak vzhůru do strání zkoušet volání. No vida, dokonce se nám to rýmuje… Heuréka, mám ho! Vodafone na dvě čárky, ale nesmím se hnout. Jakmile udělám pár kroků, okamžitě zmizí. A jak jsou na tom ostatní operátoři? O2 obdobně a T-mobile s bídou na jednu, což na plynulý hovor stačit nebude. Ještě zkusíme protější skálu. Totéž v bledě modrém. A že by se vám dat zachtělo? Tak to je fakt sci-fi, na ně račte zapomenout. Vypadává tu i GPS, ještě, že máme papírovou mapu od Klubu českých turistů, jako za starých časů. Tak jsme si užili interaktivní dopoledne v dřevních dobách mobilních, prověřili fyzičku a s mapou na klíně jedeme dál.
A kam? Až na vrcholky hor. A rovnou našich nejvyšších. Vydáme se pěšky ze Špindlerova Mlýna severním směrem údolím Bílého Labe k polským hranicím. S rostoucí vzdáleností od civilizace klesá množství souputníků i mobilní signál. Ten posléze zmizí úplně. Nevím, co bychom dělali, kdybychom zabloudili (tentokrát jsme závislí pouze na online mapách, prozíravě jsme si udělali printscreen) nebo kdyby se nám nedej Bože něco stalo. Tady by nám nepomohla ani aplikace „záchranka“. Po příchodu na jednu z horských chat, kde jsme kromě občerstvení našli i WiFi, se ptáme členů Horské služby, co dělat v případě, kdy není k dispozici ani tísňové volání. Byli jsme pochváleni, že jdeme ve třech, neboť to je ideální počet. Když si jeden kupříkladu zlomí nohu, druhý může jít hledat pomoc (najde ji patrně dřív než signál) a třetí zůstane u zraněného. Ano, to jsme se učili ve škole v dávných dobách, kdy jsme absolutně netušili, že někdy v budoucnu budeme chodit s telefonem v kapse. Takže opět návrat do hluboké minulosti. Raději jsem se netázala, co dělat v případě, že se zraní dva…
A v našem horském putování pokračujeme východním směrem k Rampušákovi, který vládne horám Orlickým. Jsem zvědavá, co ulovíme tam. Vítají nás Bartošovice, malebná vesnička v údolí Divoké Orlice, která tu tvoří přírodní hranici s Polskem a podle níž jedeme dál směrem na Neratov. Co se týče úlovku, bída s nouzí. Chvíli se přetahují tuzemští operátoři s polskými, pak mají oddechový čas a takhle se to střídá. A pozor! V Neratově na kopci u proslulého kostela Nanebevzetí Panny Marie se skleněnou střechou, máme dokonce data a 4G! Jakmile však vstoupíme do svatostánku, jsme nedostupní. V tomto případě absenci signálu vítám. Kostel je místo určené k modlitbám a rozjímání, nikoliv telefonní ústředna. A sejdeme-li do údolí, jsme opět na roamingu. Není divu, stojíme přesně na státní hranici, ale ani naši sousedé nemají kdovíjaký signál. Hm, takže tady taky žádná sláva a jedeme dál.
Kdopak nám ještě chybí? Radegast. Ne, nepůjdeme na pivo, podíváme se za vládcem Beskyd. V dávných dobách se v těchto končinách pasáci ovcí dorozumívali halekáním z kopce na kopec. Uvidíme, kam pokročil čas. Nikam, akorát, že halekat už nikdo neumí. Takže ideální tip pro milovníky ničím nerušeného odpočinku. Zvláště doporučuji údolí řeky Bečvy. Tady máte záruku, že si užijete klidu bez zvonění telefonu a věčného surfování na netu a budete se pouze kochat krásami přírody. Pobyt zde je obzvlášť vhodný pro léčbu závislosti. A takových míst najdeme v našich nejvýchodnějších horách požehnaně.
Hor už bylo dost, tak se vrátíme do nížiny, k řece Labi ve východních Čechách. Ano, i zde v civilizaci, kde nejsou kopce ani údolí a země je tu opravdu placatá, najdeme místa, kde to s mobilním signálem není žádná sláva. Pár set metrů od posledního stavení v naší obci, se na displeji krčí dvě čárky a data? Ani ťuk.
Podtrženo, sečteno. Chcete-li se dostat mimo dosah svého šéfa, manželky či tchyně, pak hurá do Beskyd nebo ke Kokořínu. A pokud opravdu musíte být vždy a všude ve spojení se světem, máte dvě možnosti: pořídit si satelitní telefon nebo poštovního holuba.
