Článek
Je neděle 29. září 1957, ale v přísně utajovaném a bedlivě střeženém závodu Majak na Urale poblíž města Kyštym mají běžný pracovní den. Vyrábí se tam totiž plutonium pro jaderné zbraně. No a toho není nikdy dost, zvláště v období takzvané studené války mezi východním a západním blokem.
Odpolední směna probíhá tak jako obvykle, ovšem pouze do 16 hodin a 20 minut. V tu chvíli dochází k mohutnému výbuchu v důsledku poruchy chladícího systému v úložišti jaderného odpadu. Ten totálně zkolaboval a z odpadních nádob se začal odpařovat dusičnan amonný spolu s acetáty. A tyto chemické výpary v kontaktu se vzduchem způsobily mohutnou explozi o síle 70 až 100 tun TNT. Toto číslo asi nikomu nic neřekne, ale pro lepší představivost, tlaková vlna dokázala zvednout betonové víko nádrže o hmotnosti 160 tun.
Do ovzduší uniklo obrovské množství radiace. Přesná čísla se mi nepodařilo zjistit, ale experti uvádějí, že se jedná o třetí největší jadernou katastrofu v dějinách planety Země, po Černobylu a Fukušimě. Radioaktivní mrak putoval stovky kilometrů a zasáhl asi 1,5 milionu obyvatel Čeljabinské oblasti.
A myslíte, že je okamžitě evakuovali? Haha, s evakuací bylo započato až týden po katastrofě, týkala se pouze 11 tisíc obyvatel nejbližších vesnic a táhla se několik měsíců. A nikdo lidem neřekl, proč musí své příbytky opustit. Hlavním úkolem vedení firmy a komunistických pohlavárů bylo tenhle obrovský průšvih ututlat a dlužno dodat, že se jim to dokonale povedlo.
Ostatně, ono bylo jen otázkou času, kdy k něčemu takovému v tomto jaderném komplexu dojde. S jeho výstavbou se značně spěchalo, vždyť pětiletka se musí splnit i za cenu toho, že se něco odflákne. Na nějaké předělávky a odstranění závad nikdo nemyslel. A s bezpečností práce a ochranou životního prostředí si taky nikdo hlavu nelámal. Jaderné reaktory byly chlazeny vodou z řeky Kyzyltaš, která se vysoce kontaminovaná vracela zpět do přírody. A do nedalekého veletoku Ob, který ústí do Severního ledového oceánu, se pro změnu vyvážel radioaktivní odpad.
Pracovníci o tom samozřejmě věděli, stejně jako o nedodržování zásad bezpečnosti práce a odfušovaných opravách třeba i inkriminovaného chladícího zařízení. Jenže byli vázáni mlčenlivostí a běda, jak by si někdo pustil pusu na špacír! Čekal by ho okamžitý vyhazov a těžký žalář kdesi na Sibiři a nebo by záhadně zmizel na věky věků.
První zmínku o takzvané Kyštymské katastrofě můžeme najít v britském časopise New Scientist z roku 1976. Publikoval ji ruský biolog žijící ve Velké Británii, Žores Medveděv, ale nikdo jeho článek nebral vážně. Do širšího povědomí se havárie dostala až v 90. letech minulého století, ovšem příliš podrobností o ní známo není. Kupříkladu nevíme, kolik lidí tuto jadernou katastrofu, označovanou stupněm číslo 6 ze sedmistupňové škály, zaplatilo svými životy či trvalými následky na zdraví.
Závod na zpracování uranu existuje na stejném místě doposud a pochybuji, že se v něm něco změnilo k lepšímu.
Nejen na pomezí Evropy a Asie, ale i v ruském Pobaltí došlo k jaderné havárii a dokonce na stejném typu reaktoru jako v Černobylu, jen o 11 let dříve.
Je 30. listopadu 1975, mimochodem opět neděle a v jaderné elektrárně Sosnový Bor nedaleko Leningradu (dnešní Petrohrad) je naplánována odstávka jedné z turbín kvůli opravě. A jedna chybička způsobí katastrofu nevídaných rozměrů. Ale nepředbíhejme.
Technik vypíná turbínu, jenže jinou než má, takzvanou provozní. No a jelikož havarijní ochrana kupodivu funguje, vypne se reaktor. Inženýři se ho pokoušejí znovu nahodit a jaksi se jim to vymkne z rukou. Aby mohli zvýšit jeho výkon, musí odstranit tyče řídícího a ochranného systému, zkrátka ho oblbnout. A vida, zadařilo se. Jenže po dosažení výkonu 800 MW se nezastaví na této hodnotě, ale stále stoupá. Když se jim konečně daří reaktor zastavit, opět se sám od sebe rozbíhá. Asi jako kdyby se samo nastartovalo auto a rozjelo.
Nakonec se přeci jen podaří reaktor ukočírovat a odstavit, takže nedojde k výbuchu jako v Černobylu, ale „pouze“ k roztavení jednoho z kanálů a úniku radiace do primárního okruhu a jeho okolí. To by žádnou velkou katastrofu nepředstavovalo, neboť radiace byla stále uvnitř elektrárny. Pohroma nastala až následující den, kdy se pracovníci pustili do čištění reaktoru a radiaci vypustili úplně v pohodě ventilačním komínem do ovzduší. Vyletělo 1,5 milionu jednotek curie. Přičemž bezpečné množství je 5 jednotek na kilometr čtvereční. Radiací byl zasažen i Leningrad s pěti miliony obyvatel.
I tato havárie byla pečlivě utajena a informace o ní spatřily světlo světa až v červnu 1990.
Mimochodem, elektrárnu Sosnový Bor provázely problémy a havárie od samého spuštění. Tato byla třetí, nikoli však poslední. První dva bloky elektrárny již byly odstaveny, ovšem třetí a čtvrtý mají být v provozu až do roku 2030. Takže nechvalně proslulé reaktory černobylského typu nás budou strašit dalších 5 let.
A ve stejném duchu bychom mohli ještě pokračovat, ale myslím, že pro ilustraci stačí. Doufejme, že již nikdy k žádné podobné katastrofě nedojde a jádro budeme využívat jen k mírovým účelům.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/past-pokroku-soveti-zamaskovali-obri-jadernou-katastrofu-svet-se-o-ni-dozvedel-az-po-cernobylu-330
https://badatele.net/sosnovy-bor-utajena-havarie-co-predznamenala-cernobyl/
Sověty utajená jaderná katastrofa u Ozjorsku z rok… | FORUM 24 https://share.google/QbeE4f21VYHcWYGVn
