Článek
115 cestujících na jeho palubě ani 6 členů posádky v tuto chvíli netuší, že do řeckého hlavního města, natož do Prahy, nikdy nedoletí. A proč? To se dozvíte právě teď.
V kokpitu 7 let starého stroje velí devětapadesátiletý německý kapitán Hans Jürgen Merten, který není kmenovým zaměstnancem kyperských aerolinek, ale pouze vypomáhá v letní sezóně. Na postu druhého pilota mu sekunduje jedenapadesátiletý Pampos Charalambous. O pasažéry se starají dvě letušky a steward Andreas Prodromou, který bude v našem příběhu hrát velice důležitou roli. Ale nepředbíhejme.
Řízení letového provozu v Nikósii povoluje pilotům stoupat do letové hladiny tři čtyři nula, tedy 34 000 stop, což je 10 363 metrů. Když letoun dosáhne výšky 3 670 metrů, rozezní se v kokpitu alarm vzletové konfigurace. Piloti jsou z toho zmateni, neboť ten by za letu vůbec pípat neměl. Upozorňuje totiž posádku, že letoun není správně nakonfigurován ke vzletu. Řídí druhý pilot a tak kapitán kontaktuje pozemní operační středisko společnosti Helios v Larnace se žádostí o pomoc při vyřešení tohoto problému.
Ještě než se dočká odpovědi, rozsvítí se další kontrolka, a sice ta úplně nejdůležitější „MASTER CAUTION“, značící poruchu řídícího systému. A postupně se přidávají další chybová hlášení. A co je naprosto nepochopitelné, posádka místo aby kontaktovala řídící letového provozu, nahlásila problém a požádala o návratový kurz, stále komunikuje pouze s operačním střediskem své společnosti.
Cestující absolutně netuší, že piloti řeší vážné problémy, neboť letoun stále stoupá. V tom se spustí kyslíkové masky, což vyvolá značnou paniku. Palubní personál instruuje pasažéry, jak si je nasadit a očekává další instrukce a informace od pilotů. Marně, ti mlčí, neboť se snaží vykomunikovat s operačním střediskem, jak mají řešit stále opakující se alarmy.
Na zemi nejsou z informací od pilotů vůbec moudří a nerozumí jim. Proč? Protože se v kokpitu začíná projevovat nedostatek kyslíku, který způsobuje pomalé reakce, zmatenost a rozostřené vidění. Na otázku techniků v operačním středisku, zda je přepínač přetlakování kabiny v poloze AUTO, posádka již neodpoví.
Letoun stále stoupá, pasažéři mají obavy, že jim za chvíli dojde kyslík a ani palubní personál neví, co se děje. Jen pro úplnost, v případech dekomprese piloti vždy okamžitě zahajují klesání do bezpečné výšky, kde kyslíkové masky nejsou potřeba. To se v tomto případě neděje, naopak letoun, který řídí autopilot, vystoupá do zadaných 10 363 metrů. A letí a letí.
Po ztrátě spojení pracovníci operačního střediska okamžitě informují řízení letového provozu. To se také pokouší spojit s posádkou, a to i na nouzové frekvenci. Bez úspěchu. Piloti nehlásili dispečerům žádné problémy ani nevyslali signál nouze, tudíž na zemi pojmou podezření na únos či teroristický čin. Takže jakmile se letoun dostane do řeckého vzdušného prostoru, vysílá k němu armáda dvě stíhačky F-16, aby vojenští piloti zjistili, proč se posádka nehlásí.
Let z Kypru do Athén trvá normálně hodinu a půl. Boeing společnosti Helios už je ve vzduchu téměř tři hodiny a 115 pasažérů stále krouží nedaleko od řeckého hlavního města, protože letoun nikdo nenakonfiguroval na přistání.
Vojenští piloti se rovněž marně pokoušejí navázat s posádkou kontakt. A tak se jeden z nich rozhodne přiblížit k němému letounu na minimální vzdálenost a z pohledu, který se mu naskytne, je doslova v šoku. Sedadlo kapitána je prázdné, první důstojník sice sedí u řízení, ale z polohy jeho těla je patrné, že je buď v bezvědomí nebo mrtvý. Stejnou polohu zaujímají i cestující s kyslíkovými maskami na obličeji.
Tak okamžitě předává informace řízení letového provozu v Athénách a v tom si všimne, že se v kokpitu kdosi pohybuje. Dispečeři se tedy znovu pokouší navázat s letounem spojení a opět bezvýsledně. Nevědí totiž, že je radiostanice stále naladěna na frekvenci letiště v Larnace, tudíž muž, pohybující se v kokpitu, je nemůže slyšet.
Najednou začne letadlo ostře točit doleva a prudce klesat z výšky více jak 10 kilometrů. Krátce po poledni místního času naráží do země u vesnice Gramatino nedaleko Athén.
Jelikož piloti stíhaček přesně zaměřili místo dopadu, záchranné složky přijíždějí prakticky okamžitě. Bohužel, není koho zachraňovat. Nikdo ze 121 lidí, kteří byli na palubě, nejeví známky života.
Záhy se na místo dopadu dostaví tým vyšetřovatelů a začíná pro ně velice zdlouhavá a doslova mravenčí práce. Přestože tito otrlí pánové viděli již ledacos, tak pohled na změť lidských těl a tisíců úlomků, které ještě před chvílí tvořily Boeing 737, v nich vyvolává velice skličující pocity.
A hned na počátku narážejí na velký problém. Takzvané černé skříňky, to jest zapisovač letových údajů a záznamník hovorů v kokpitu nacházejí prakticky okamžitě. Ovšem když druhý jmenovaný otevřou, nevěří vlastním očím. Neobsahuje totiž záznamové médium, je to prostě jen prázdná bedýnka.
Zatím mohou pouze na základě analýzy trosek a jejich dopadu konstatovat, že letoun narazil do země vcelku a nikde nejsou patrné stopy po výbušninách. Teroristický čin mohou tedy s jistotou vyloučit. Ale co dál?
Všechna těla jsou odvezena na patologii a pitva, k velkému údivu odborníků prokáže, že všichni cestující i členové posádky byli v době nárazu letounu do země živí a zemřeli až v důsledku střetu se zemí.
A nejen to, vyšetřovatelé řeší další záhadu. Zjišťují, že za kniplem seděl steward Andreas Prodromou. Proč? Snažil se letoun a cestující zachránit nebo unést? Domnívají se, že na tuto otázku by mohl odpovědět hlasový záznam hovorů v kokpitu, který však již několik týdnů marně hledají, neboť nárazem z oranžové bedýnky vypadl.
Nakonec se jim poštěstí. A ze záznamu zjistí, že Andreas pětkrát vyslal signál nouze. Bohužel marně, protože radiostanice byla naladěna ještě na Larnaku a on Athénskou frekvenci neznal.
Mimochodem, odvážný steward měl průkaz obchodního pilota. Přesto však nedokázal letoun zachránit. Jak je to možné? Když se dostal do kokpitu, byl letoun ve vzduchu již více jak tři hodiny a došlo mu palivo. Experti však stále nechápou, proč bylo letadlo ve vzduchu tak dlouho a začnou se zajímat o jeho technický stav a údržbu.
A záznamy o údržbě vnesou do případu více světla. Rok před touto havárií došlo u stejného letounu k náhlému poklesu tlaku v kabině. Ovšem piloti včas zareagovali, nasadili si kyslíkové masky a okamžitě klesli do bezpečné výšky. A příčina? Nebyly řádně zavřené zadní dveře a žádná kontrolka to nesignalizovala. A to nebyla jediná závada, která tento letoun postihla. Ale nikdo to moc neřešil.
Nakonec vyšlo najevo, že technici řešili u inkriminovaného letounu problémy se zadními dveřmi, nahlášené posádkou předchozího letu. Vyměnili u nich těsnění a aby se ujistili, že je vše v pořádku, potřebovali vyzkoušet přetlakování kabiny. Proto přehodili přepínač přetlakování z „auto“ na „manual“. Jinak přetlak v kabině bez běžících motorů vytvořit nelze. No jo, jenže po této zkoušce jaksi zapomněli vrátit přepínač zpět do polohy „auto“. A tím bylo na katastrofu zaděláno, i když ne tak docela.
Vyšetřovatelé však stále nemají v případu jasno. Jak to, že všichni upadli do bezvědomí a steward nikoliv? Proč se spustil alarm vzletové konfigurace? Proč piloti okamžitě nereagovali na pokles tlaku? Proč neohlásili stav nouze?
A tak se experti spolu se zkušebními piloty rozhodnou provést ověřovací let, který by jim měl dát odpověď na otázku, zda přepínač přetlakování kabiny v poloze manual byl skutečně příčinou této katastrofy. A při této příležitosti přijdou na další omyl, jehož se posádka dopustila. Zaměnila alarm snížení tlaku vzduchu v kabině za alarm vzletové konfigurace. Tím byla vyřešena záhada, proč si piloti okamžitě při poklesu tlaku nenasadili kyslíkové masky.
Některé další záhady tohoto letu duchů však zůstaly zahaleny rouškou tajemství dodnes. Například, jak je možné, že steward jako jediný z lidí na palubě neupadl do bezvědomí? Jak je možné, že si piloti při předletové kontrole nevšimli přepínače přetlakování v poloze manual a zaměnili význam alarmu? Proč při počínajících potížích nekontaktovali řízení letového provozu?
Jak už to tak u leteckých havárii bývá, i tato měla vícero příčin a ve všech hrál roli lidský faktor. Nešťastnou souhrou okolností přišlo o život 121 lidí. Dlužno dodat, že na palubě nebyli žádní Češi.
Přesto, že se čas od času nějaké nehody ve vzduchu stanou, stále je letecká doprava jednoznačně nejbezpečnějším způsobem cestování a zcela jistě tomu tak bude i nadále.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/puznogez9Hc?si=FWUugaIQBPn_9WZX
Letadlo mrtvých duší mířilo do Prahy. Stíhačky přihlížely tragédii 121 lidí - Prima Zoom https://share.google/7EYlMREjCYd7ViDo4
Boeing duchů směr Praha a posádka v bezvědomí aneb Největší letecké neštěstí v řecké historii - CNN Prima NEWS https://share.google/zh2lCqxayYftF2gjV
