Článek
Každý den chodím kolem dětského hřiště a veřejného sportovního areálu. A nejinak tomu bylo i včera. Již z dálky mne zaujala parta hochů věkového rozpětí přibližně 10 až 15 let, hrající velice dobře plážový volejbal. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že mluví ukrajinsky. Chvíli jsem je pozorovala, když vtom přišli Češi – dospěláci věkem něco přes třicet a kluky vyhnali. Nešetřili při tom vulgarismy a poslali je domů na Ukrajinu způsobem, který tu nemohu publikovat. Kluci sklopili hlavy a bez jediného slova odešli. Chování našich buranů mě tak vytočilo, že jsem neváhala a šla se jich zeptat, zda mají sportoviště pronajaté. Poslali mě taky někam… Jen pro úplnost, hřiště je veřejné a pronajmout se nedá. Bylo mi hodně smutno a kluků upřímně líto, tak jsem je dohnala a jelikož ukrajinsky umím, omluvila jsem se jim za příšerné chování oněch ubožáků a snažila se jim vysvětlit, že všichni nejsme rasisti, naopak. A taky jsem se jim svěřila, že v jejich domovině mám spoustu přátel a jsou to úžasní, vzdělaní a dobrosrdeční lidé, kterých si nesmírně vážím. Hoši byli rádi, že se s nimi bavím jako se sobě rovnými, ale smutek z jejich výrazu nezmizel.
Kousek dál míjím hřiště pro nejmenší: Prolézačky, houpačky, hrací domeček a pískoviště, zkrátka klasika. A na něm společně řádí česká, ukrajinská a vietnamská mrňata. Je jim úplně jedno, že jejich kamarádi pochází z jiného prostředí nebo mluví jiným jazykem. Ten tady nehraje absolutně žádnou roli, děti se spolu domluví vždy, na rozdíl od dospělých.
Tenhle pohled mi trošku zlepšil náladu, ale ne nadlouho. Jen do té chvíle, než jsem v naší sídlištní večerce potkala notně rozčílenou, spěchající seniorku. Nevím, kam tak chvátala v 17 hodin, asi domů k televizi. A jak měla naspěch, děsně ji iritovaly dvě Ukrajinky s plnými košíky ve frontě u kasy. Spustila vodopád nepublikovatelných výrazů, jimiž komentovala jejich pobyt u nás a poslala je přesně tam, jako nevychovanci na hřišti nevinné hochy. Přitom tak široce gestikulovala, až shodila zboží z regálu. A myslíte, že ho vrátila zpátky? Kdepak, místo toho zmiňované ženy předběhla a ty se nezmohly ani na slovo. Zato já ano a pokladní taky. Spěchající dámu jsem slušně upozornila, že Ukrajinky na rozdíl od ní jdou z práce a nemohou si tudíž nakoupit jindy. A taky vydělávají na její důchod. Natož prohlásila, že do tohoto cizineckého obchodu už nevkročí a mne i Vietnamku za kasou počastovala dámským přirozením.
A ještě jedna historka z nedávné doby, z naší krajské metropole: Podvečer na pěší zóně, spousta korzujících lidiček různých národností, samozřejmě i občanů válkou zmítané Ukrajiny. Koukám do výlohy jednoho obchodu s módou a vedle stojí mladá Ukrajinka se dvěma dětmi. Povídají si a v klidu vychutnávají zmrzlinu. Vtom nás míjí starší osoba opačného pohlaví a těsně vedle mne si odplivne. Tento nechutný akt provází stejně odporným slovním projevem adresovaným vedle stojící mamině s dětmi.
Počínání těchto individuí, kteří dělají ostudu našemu národu a lidskému druhu Homo sapiens, absolutně nechápu. Uvědomte si prosím, že Ukrajinci, respektive Ukrajinky s dětmi sem nepřijeli na dovolenou obdivovat krásy naší vlasti, nýbrž utekli před válkou z rozbořených domů, vypálených vesnic a z nebezpečí měst, kde každou chvíli znějí sirény upozorňující na nepřátelské letouny nebo rakety ve vzduchu. Představte si na jejich místech sebe a své rodiny. Pak možná uznáte, že zážitky z válečné zóny jsou velice traumatizující a zvláště u dětí mohou způsobit celoživotní psychické problémy.
Teorie, že nás přišli ukrajinští uprchlíci ekonomicky zruinovat, využívat, brát nám práci a přepadat, je pouhopouhým fantazijním výplodem chorých mozků. Většina přišedších pracuje, mnohdy za mrzký peníz, kvůli kterému by našinec ani nevstal z postele.
Tak už konečně odhoďte rasistické předsudky a chovejte se jako děti!
