Článek
A pokud ještě k tomu letí s cizí dopravní společností, dělá našemu národu ostudu. Přesně tak jako jedna česká dáma s malým synem na lince Vídeň – Fuerteventura, která nemohla rozdýchat, že sedím u okénka a její synáček musí vzít zavděk místem vedle mne nebo krajním do uličky. A jelikož Kubík prostě musí vidět z okénka, jinak nikam nepoletí, začala mne přemlouvat, ať ho pustím na své místo. Když jsem slušně odmítla a řekla jí, proč potřebuji sedět u okénka, zaútočila na mne vulgárními výrazy s hlasitostí, která mnohonásobně předčila i zvuk startujících motorů.
Teď třeba namítnete, že jsem jí měla vyhovět, tak vám vysvětlím, proč jsem tak neučinila. Píšu články o cestování, natáčím a publikuji videa s leteckou tématikou. A jelikož jsem měla v úmyslu tento let natáčet, potřebovala jsem vidět ven. Nebudu přeci sedět do uličky a točit opěrky a hlavy pasažérů před sebou, palubní personál či cestující, courající se na toaletu. Z toho by moji sledující pranic neměli.
Mimochodem, asi bych si místo nevyměnila, ani kdybych nic netočila. Ve vlaku ani v autobuse si přeci taky s nikým místo neměníte, tak proč bych to měla dělat v letadle? Nejsme přeci v tramvaji. Ale vraťme se zpět na palubu.
Když dáma nepochodila u mne, zkoušela to o řadu dál u mladé dvojice ze Slovenska. Možná by jí bývali i vyhověli, aby byl konečně klid, jenže když mě v zápalu boje o místo s výhledem, neodbytná madam otitulovala dámským přirozením, ztratili novomanželé, mířící na svatební cestu, zájem. Další cestující byli cizinci, těm dala naštěstí pokoj. Pusu měla sice pěkně proříznutou, ale cizí jazyky nebyly její doménou.
Ale ani chabá znalost jazyků ji neodradila a jala se „domáhat spravedlnosti“, jak tento proces nazvala, u palubního personálu. Česky rozuměla a trošku uměla jen vedoucí kabiny, neboť pocházela z Polska. Ta neodbytné cestující vysvětlila, že jí v tomto případě opravdu nemůže pomoci, neboť letadlo je plně obsazené a záleží na ochotě cestujících. A naznačila jí, že by trochu víc slušnosti neškodilo. Mimochodem, na palubě bylo dalších 14 dětí a nikdo další se výměny místa nedožadoval, na což byla nerudná pasažérka také upozorněna.
A jelikož i přes důrazné upozornění si odmítala sednout a připoutat se, odstartovali jsme kvůli ní o 10 minut později. Až když ji usměrnil kapitán letadla a pohrozil, že může být vyloučena z přepravy, (jak ráda jsem jí to přeložila), dala pokoj a sedla si na zadek na svoje místo.
A jestli si teď myslíte, že už byl klid, jste na velkém omylu. O pohodovém letu jsme si mohli nechat jedině tak zdát. Kdepak, nepostihly nás turbulence ani žádné jiné nepříjemné meteorologické jevy, ale zhrzená dáma a její rozmazlený synáček se rozhodli, že se nám všem pomstí. Chudák paní, co seděla před ním, obdivovala jsem její trpělivost, já bych pět hodin ustavičného kopání do sedačky nevydržela. Ale to bylo to nejmenší.
Daleko horší byl Kubův řev, proti němuž nepomohla ani hudba ve sluchátkách. Na upozornění palubního personálu, že s námi letí i dvě miminka, tak by to chtělo trochu ohleduplnosti, madam z české kotliny, která mimochodem nebyla žádná postpubertální mladice, reagovala po svém. Poslala letušku mezi půlky. Ještě, že ta jí nerozuměla.
Co vám budu povídat, v tu chvíli bych se nejraději do země propadla, jak jsem se styděla, že jsem Češka. Přestože létání miluju, tentokrát se mi pětihodinový let zdál nekonečný a hlava mi třeštila ještě druhý den.
Pokud se chystáte na dovolenou, přeji vám všem klidný let a prosím, přibalte si do zavazadla trochu té ohleduplnosti. Z letadla se totiž za letu vystoupit nedá. A doufám, že se dožiju doby, kdy se nebudu muset za své soukmenovce na cestách a v cizině stydět.
Zpracováno na základě vlastních zážitků.
