Článek
V době, kdy byly veškeré projevy nesouhlasu se stranou a vládou tvrdě potírány a trestány.
A tak stejně jako Jan Palach nebo Jan Zajíc, uchýlil se k této šílené demonstrativní sebevraždě i Dr. Bohumil Peroutka, historik, pedagog a ředitel vsetínského muzea. Jelikož vám toto jméno pravděpodobně nic neříká a já o něm donedávna také neměla ani tušení, podíváme se nejprve na jeho curriculum vitae.
Bohumil spatřil světlo světa 6. srpna 1926 v Bratislavě. V raném dětství se spolu s rodiči přestěhoval na Vsetínsko a tomuto kraji zůstal věrný až do své tragické smrti. Po maturitě na vsetínském gymnáziu vystudoval pedagogický obor, konkrétně dějepis a zeměpis na Masarykově univerzitě v Brně a v roce 1950 nastoupil jako učitel na vesnickou základní školu. Rovněž působil jako pedagog na gymnáziu ve Valašských Kloboukách.
Po vzdělání prahnul dál a v roce 1953 získal doktorát přírodních věd. O dva roky později pověsil kantořinu na hřebík a začal šéfovat Okresnímu archivu ve Vsetíně. Kromě práce, jíž obětoval i spoustu svého volného času, miloval knihy, přírodu, rád cestoval a věnoval se orientačnímu běhu.
Počátkem roku 1962 se stal ředitelem Okresního muzea, které sídlilo ve vsetínském zámku. Právě tam se o sedm let později pokusil skoncovat se životem. A dlužno dodat, že svůj záměr dovedl do konce, byť nezemřel na zámku, ale v nemocnici o několik dní později. Ale nepředbíhejme, do té doby se událo ještě mnohé.
Hlavně přišel osmašedesátý a přijely tanky. Prý jen dočasně. Nakonec se z „dočasu“ vyklubalo víc jak 20 let, ale to dnes rozebírat nebudeme.
Vrátíme se zpět k našemu historikovi a velkému vlastenci, na něhož jeho kolegové, podřízení i bývalí žáci vzpomínali vždy jen v dobrém jako na hodného, obětavého, nenápadného, velice vzdělaného a inteligentního člověka, který by nikdy nikomu neublížil. Jeho studenti z gymnázia například dodnes vzpomínají na společné výlety, ale také třeba na diskuze, vzešlé z poslechu rádia Svobodná Evropa.
Doktor Peroutka jako člověk, který odsuzoval jakékoliv násilí, se absolutně nemohl smířit se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území a okupací Československa v srpnu 1968. A jelikož cítil stále větší tlak z vyšších stranických míst, požádal o uvolnění z funkce ředitele a stal se řadovým odborným pracovníkem muzea.
Mimo to se věnoval i publikační činnosti. Kromě článků v odborných časopisech, tvořil i turistické průvodce, zejména po jeho milovaném Valašsku. A rovněž přispíval do okresních novin Nové Valašsko. A jeden takový článek k 51. výročí vzniku Československa, který vyšel 22. října 1969, respektive reakce tehdejších potentátů na něj, se stala spouštěčem tragické události a Bohumil se rozhodl skoncovat se životem.
Názory, které zveřejnil ve svém článku, totiž nekorespondovaly s míněním tehdejších mocipánů a způsobily pozdvižení na Okresním výboru KSČ. Papaláši mu začali vyhrožovat odvoláním z funkce. A nejen jemu, i členům redakce, kteří článek pustili do tisku. Redaktory opravdu vyhodili a to Bohumil velice těžce nesl, neboť si to dával za vinu.
A co v článku napsal? Pravdu, jenže za tu se tenkrát trestalo. Pro představu cituji jeden odstavec z inkriminovaného článku s názvem Jedenapadesátileté Československo: „Socialismus, který měl znamenat především osvobození člověka, se stával jakýmsi návratem k feudalismu se všemi formami jeho mimoekonomického nátlaku, tortury a vazalské závislosti všech článků státní mašinérie na jediném neomylném vladaři. Porušování zákonnosti a základních lidských práv byly jen průvodními jevy tohoto procesu.“
Také v něm vzpomínal na svého oblíbeného prezidenta, Tomáše Garriqua Masaryka, kritizoval Stalina a vyzdvihoval ideje Pražského jara. Jako člověk pevného charakteru nátlaku komunistických pohlavárů nepodlehl a názory v článku neodvolal.
No a pak už to šlo ráz na ráz. Odpoledne 28. října 1969 na nádvoří zámku, tedy v areálu svého pracoviště, Bohumil svůj záměr uskutečnil. Obalil se térovým papírem, který tam odložili řemeslníci, pracující na opravách budovy, polil se petrolejem a zapálil. Poté ještě chtěl vylézt na zámeckou věž a ukončit život skokem. Na to už mu však nezbylo sil. Dokázal však ještě vyběhnout ven, kde byli lidé, kteří zavolali záchranku. Byl velice těžce popálený, ale při vědomí. Bohužel, za dva dny, 30. října 1969 v nemocnici zemřel.
V kanceláři po sobě zanechal dopis na rozloučenou, který se dostal na veřejnost až 40 let po jeho smrti. Sice v něm uvádí, že jeho smrt je motivována jinak, než tomu bylo u Jana Palacha, ale doufá, že pomůže věci, které nemohl pomoci svým životem.
Tehdejší vládní garnituře se další sebevražda upálením, která se velice rychle rozkřikla, jaksi nehodila do krámu, tak začali šířit zvěsti o psychických problémech sebevraha. Jenže to mělo háček. Pokud chce člověk spáchat sebevraždu z osobních či rodinných důvodů, nedělá to veřejně a nevybral by si tak krutý bolestivý způsob.
Kolegové a blízcí pana doktora nesměli ani na pohřeb. Z vyšších míst přišel zákaz pod pohrůžkou vyhazovu z práce. Nikde na veřejnosti nesmělo být vyvěšené parte. Přesto se s ním přišlo rozloučit několik set lidí, kteří se případných perzekucí nezalekli. Lidí, kteří doufali, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Ale na to jsme si museli počkat ještě dvacet let.
Poznámka autorky: Pokud chcete vidět, jak náš hrdina vypadal, Google vám ho ukáže. Já tu bohužel nemohu publikovat jeho fotku, neboť všechny dostupné snímky jsou chráněny autorskými právy.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10204458965-neznami-hrdinove/209452801390016/
https://temata.rozhlas.cz/vsetinska-pochoden-50-let-od-umrti-bohumila-peroutky-8091632
https://www.osobnostivalasska.cz/osobnost/bohumil-peroutka/
