Článek
Při pokusu o výstup na nejvyšší horu Peru zahynuli všichni už v základním táboře. A kdyby k nám nevtrhla okupační vojska, mohlo být všechno jinak. Nevěříte? Tak čtěte dál.
Členové horolezeckého oddílu Lokomotiva Liberec začali svoji zahraniční expedici připravovat začátkem roku 1968 a jejich cílem byla nejvyšší hora Severní Ameriky Mount McKinley na Aljašce. Avšak přišel nechvalně proslulý 21. srpen a jejich plány nadobro zhatil, neboť v období takzvané „normalizace“ si o výletě do Spojených států amerických mohli nechat jedině tak zdát.
Jenže nákladné přípravy na expedici byly v plném proudu, tak pánové hledali nějakou alternativu. A jako na zavolanou přišlo pozvání od peruánského horolezeckého svazu do And. Jelikož se mocipánům tato jihoamerická země nezdála zas až tak imperialistická (možná ani nevěděli, kde vlastně leží), horolezcům cestu schválili. Ti v žádném případě netušili, že je to jejich poslední výprava a že nebudou potřebovat ani zpáteční letenky.
Hlavní organizátor celé expedice Jiří Bolech však kvůli svým politickým postojům povolení nedostal. Nesl to velice těžce, jenže v tomto případě měl z pekla štěstí. Byl asi jediným člověkem, kterému komunističtí pohlaváři svým rozhodnutím zachránili život. Často tomu bývalo naopak. Ale zpět k naší výpravě.
Ta v počtu patnácti členů odletá 23. dubna 1970 do peruánského hlavního města Lima. Jelikož horolezci potřebují spoustu vybavení, které není možné přepravit letecky, pošlou ho dávno před svým odletem lodí. Ta má bohužel značné zpoždění a když po dlouhém čekání konečně bedny dorazí, členové expedice s hrůzou zjišťují, že jsou vypáčené a jejich obsah z velké části rozkradený.
Naštěstí zmizely většinou jen věci běžné denní potřeby jako například teplé oblečení a spací pytle, horolezecké náčiní zůstalo. Tak se výprava konečně mohla přesunout do základního tábora, který si zbudovali v údolí pod Huascaránem ve výšce 3 850 metrů. A začali se připravovat se na vlastní výstup.
Ještě se nestihli ani aklimatizovat v horském prostředí a už došlo k první tragédii. Nejzkušenější horolezec z celé výpravy Ivan Bortel při obhlídce terénu nešťastnou náhodou uklouznul na běžném turistickém horském chodníčku. Zřítil se do propasti hluboké více než 30 metrů a utrpěl zranění neslučitelná se životem.
Ostatní členové expedice po této nešťastné události zvažovali, zda v ní za těchto okolností pokračovat nebo se vrátit domů. Původně totiž měli v plánu pokus o zdolání Huascaránu nejnáročnější severní stěnou, jenže věděli, že bez zkušeného Ivana to nezvládnou. Nakonec se rozhodli pro méně náročný výstup klasickou cestou z východní strany. Takže začali balit tábor a čekali na nákladní automobil, který je i s vybavením dopraví o kus dál.
A pak přišel osudový nedělní večer 31. května 1970 a Peru zasáhlo jedno z nejničivějších zemětřesení v historii lidstva o síle 7,9 stupně Richterovy škály. Mohutné zemské otřesy uvolnily na vrcholu Huascaránu ve výšce 6 500 metrů obří ledovec, který se ohromnou rychlostí řítil po západní stěně hory, bral sebou vše, co mu přišlo do cesty a valil se do údolí nejen na základní tábor našich horolezců, ale celé nedaleké město Yungay, které i se svými obyvateli zůstalo pohřbené pod několikametrovou vrstvou sněhu, ledu a kamení.
Celkem padlo za oběť této přírodní katastrofě 70 tisíc lidí a dalších 50 tisíc obyvatel postižené oblasti utrpělo zranění, povětšinou vážná.
Přestože se zpráva o tragickém zemětřesení rychle šířila světem, o osudu našich horolezců dlouho nikdo nic nevěděl. Dlužno dodat, že před pětapadesáti lety neexistovalo nic jako mobilní, natož satelitní telefon a sítě pletli jedině tak pavouci.
Stále však hořela jiskřička naděje, neboť 4. června se v peruánském tisku objevila zpráva o přeživší japonské výpravě, pohybující se ve stejné oblasti, která se stihla ukrýt v jeskyni. Bohužel, o den později japonští horolezci potvrdili, že Češi opravdu zahynuli pod lavinou. A 11. července obdržela česká strana oficiální vyjádření od chilské záchranné expedice, která po našich horolezcích pátrala. Pod Huascaránem bylo nalezeno všech 14 těl bez známek života.
Odborníci posléze zjistili, že základní tábor zasáhl pouze okraj laviny, který představoval sotva jedno procento její celkové velikosti. A pokud by se lidé nacházeli v pevných stavbách, mohli neštěstí přežít. V plátěných stanech však neměli šanci.
Zkrátka, příroda je nevyzpytatelná a bude mít vždy navrch. Takže nám nezbývá, než její rozmary respektovat.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/padesat-let-od-niciveho-zemetreseni-v-peru-pod-huascaranem-zahynuli-i-ceskoslovensti-horolezci-50442
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1091682868-osudove-okamziky/401213100081034/
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/lide-odchazeji-myslenky-ne-expedici-pri-ktere-zahynulo-15-ceskych-horolezcu-pripomene-dokument-53654
