Článek
Jestli chcete vědět, jak celá tato napínavá anabáze probíhala, přesuňte se společně se mnou na chebské nádraží, kde to všechno, tři roky po nástupu komunistů k moci, začalo.
Píše se 11. září 1951, je krátce po 14. hodině a na chebském nádraží probíhá běžný provoz jako každý všední den. Ve 14 hodin a 12 minut má odjíždět osobní vlak 3717 do Aše, ležící v těsné blízkosti hranic s tehdejším západním Německem. Výpravčí mu dává povolení k odjezdu přesně načas.
Mašinu řídí strojvůdce Jaroslav Konvalinka, který patří společně se svými kolegy Františkem Šilhartem, přednostou stanice Karlem Truksou a lékařem Jaroslavem Švecem k hlavním iniciátorům této akce jako vystřižené z oscarového thrilleru.
Všichni tito pánové jsou aktivní v protikomunistickém odboji a tudíž je má na mušce nechvalně proslulá StB. Věčným špehováním a pronásledováním trpí celé jejich rodiny, takže útěk na západ je pro ně jediným řešením. Jelikož většina z nich pracuje na dráze, vidí cestu po kolejích jako nejschůdnější. A na rozdíl od silnic nejsou železniční tratě na hranicích ukončeny betonovými zátarasy, ale pouze závorou, s níž by si těžká parní lokomotiva měla hravě poradit. A bude-li správně nastavená výhybka, nemělo by cestě do svobodné země nic bránit. Přesto je riziko, zda všechno klapne, značně velké. Jediná chybička může mít fatální následky.
A první problém vyvstává hned na začátku. Pomocníkem mašinfíry, který přikládá do kotle, je zapřísáhlý komunista. A ten o tom, co se chystá, nemá ani ponětí. Co když nějakým způsobem akci překazí? Jak se s tím únosci vypořádají?
Ve vlaku jede z Chebu asi stovka cestujících včetně několika uniformovaných příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Na dalších zastávkách, třeba ve Františkových Lázních, přistupují rodiny iniciátorů.
Každý z únosců má nějaký úkol a všichni musí pracovat jako jeden tým. Například doktor Švec byl obhlédnout, zda je ta nejdůležitější výhybka správně nastavená a přistoupil až na poslední zastávce před Aší. A právě tam musí Konvalinka s Truksou odpojit záchranné brzdy, za než by mohl nějaký horlivec zatáhnout a útěk jim překazit. No jo, jenže ven se hrne i topič Kalabza. Strojvedoucí ho strčí zpátky do mašiny s tím, že jde jen zkontrolovat brzdy.
Za chvilenku se vrací zpět na své pracoviště, ovšem i s Truksou. Ten má za úkol zpacifikovat topiče. Vytáhne pistoli a pohrozí mu, aby nedělal problémy, jinak bude zneškodněn. Strojvedoucí mezitím rozjede parní kolos, co to dá a profrčí nádražím v Aši bez zastavení více jak sedmdesátikilometrovou rychlostí.
A co se děje mezi cestujícími? Vždyť většina z nich chtěla v Aši vystoupit. Vlakvedoucí spolu se svými pomocníky je drží na uzdě rovněž pod pohrůžkou zbraní. A s nimi dokonce i příslušníky bezpečnosti, kteří jsou tak překvapeni, že se ani na žádný odpor nezmůžou. V 15 hodin a 4 minuty vlak zastavuje 300 metrů za státní hranicí v Německé spolkové republice. Nepadne jediný výstřel a nikdo není zraněn. Klobouk dolů!
Jakmile vlak zastaví, příslušníci Sboru národní bezpečnosti (tehdejší policie) prchají zpět do své vlasti, seč jim síly stačí. Nejspíš věří komunistické propagandě, že jim ti zlí kapitalisté ublíží.
A co se dělo dál? Truksa zavolal ze strážního domku u trati vypravčímu v nejbližší německé stanici, to jest v Selbu a vlak tam dojel, aby nepřekážel na trati. Cestujících se ujali příslušníci americké a německé armády. 110 lidí mělo na vybranou: Zůstat ve svobodné německé zemi nebo se vrátit domů. A vězte, že někteří z nich, i když vůbec neplánovali útěk za hranice, tam zůstali. Byli mezi nimi například studenti chebského gymnázia i lidé, kteří tímto „Vlakem svobody“ původně cestovali jenom domů z práce. Věděli totiž, že se takováto příležitost nebude již nikdy opakovat. V Německu nakonec zůstalo 36 cestujících.
A jak se k tomuto dokonalému únosu postavila tehdejší vláda? Ani se neptejte! Komunistický tisk začal šířit konspirační teorie o únosu občanů socialistického státu po zuby ozbrojenými imperialisty a zorganizování této akce připsal americkým tajným službám. Estébáci okamžitě šli po příbuzných iniciátorů a ve složité situaci se ocitli i cestující, kteří se rozhodli pro návrat domů. Nekonečné výslechy a perzekuce u nich byly na denním pořádku.
Aby se situace již nikdy neopakovala, byla trať z Aše do německého Selbu zničena. Obnovení se dočkala až v roce 2015. Tak končí příběh o obrovské odvaze a touze po svobodě, která byla silnější než strach.
Doufejme, že již nikdy nebudeme muset utíkat ze své domoviny za hranice, abychom mohli volně dýchat.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://epochaplus.cz/vlak-svobody-v-roce-1951-na-misto-zastaveni-zmizel-za-zeleznou-oponou/
https://www.fofifo.wz.cz/vlak_svobody.htm
https://youtu.be/eajbPjSkZMQ?si=O-dO9TX7PvkkO_Ed
