Článek
Ale také ve vojenské oblasti. Zbrojní průmysl jel na plné obrátky a komunističtí vůdci vyhrožovali Spojeným státům americkým a jejich spojencům použitím jaderných zbraní. A nejen vyhrožovali, oni na jejich výrobě také usilovně pracovali.
Jedním z velkolepých trumfů demostrace síly měl být zbrusu nový nosič jaderných hlavic, mezikontinentální balistická raketa R-16. Její zkušební odpal byl naplánován na 24. října 1960 a měl se stát monstrózní oslavou výročí Velké říjnové socialistické revoluce.
Jenže ono se to všechno tak nějak zvrtlo. Místo velkolepých oslav nového přírůstku jaderné výzbroje Sovětské armády, přišli na kosmodromu Bajkonur o život desítky lidí. Ale nepředbíhejme, hezky popořádku.
Jak už bývalo v SSSR zvykem, nejdůležitějším faktorem bylo dodržení termínu, takže se s dohotovením obří rakety dlouhé více jak 30 metrů a vážící téměř 150 tun značně spěchalo, stejně jako s přípravou jejího odpalu na kosmodromu. Testování bylo zahájeno měsíc před plánovaným zkušebním odpalem a provázely ho od samého začátku značné technické potíže. Státní komise, která nad celým projektem dohlížela, navzdory závažným nedořešeným problémům, zkušební odpal schválila.
A tak chloubu sovětského raketového průmyslu dopravili z montážní haly na odpalovací rampu číslo 41. Závěrečné testy údajně dopadly dobře, tudíž technici započali s poslední přípravnou fází, to jest čerpáním paliva. Tím byla směs kyseliny dusičné a hydrazinu (anorganická sloučenina dusíku a vodíku). Už samotné složení paliva nahání hrůzu! Mimochodem, rozežíralo kov, takže rozhodně nebylo nejvhodnější pohonnou směsí a také vytvářelo jedovaté zplodiny. Proto se mu přezdívalo „ďáblův jed“.
Při tankování si členové řídícího týmu všimli úniku paliva. Příprava ke startu byla přerušena a mechanici začali pracovat na opravě. Jenže vyvstal další problém. Vrchní velení dalo pokyn k vypuštění již natankovaného paliva, ovšem technici nenašli způsob, jak to udělat. Zkrátka při konstrukci rakety na tuto možnost nikdo nemyslel. Pokud bylo už jednou načerpáno palivo, existovaly pouze dvě možnosti, jak s raketou naložit. Buď ji odpálit nebo zlikvidovat, jelikož po vypuštění paliva už se nedala použít. Zkrátka, soudruzi udělali někde chybu.
A tak vedení týmu, které bylo pod silným tlakem, usoudilo, že únik paliva nepředstavuje žádné riziko a šéf projektu start povolil. I sám konstruktér rakety Jangel údajně prohlásil, že je to prkotina, která odpal nijak neohrozí.
Jenže to zdaleka nebyl všem problémům konec. Záhy se projevily další konstrukční vady. Při pokusu o aktivaci ovládání druhého stupně rakety, došlo k protržení membrán mezi palivovými nádržemi a palivovým potrubím prvního stupně. A tak začalo palivo proudit z nádrží k motorům. To by samo o sobě žádnou katastrofu nezpůsobilo, znamenalo to pouze, že již není cesty zpět a raketu bude nutno co nejdříve odpálit.
Ale pak se začal vršit jeden průšvih za druhým a tragédie byla na spadnutí. Za pár minut došlo k přerušení dodávky elektrického proudu do raketového systému a zároveň k samovolnému otevření ventilu na jednom z motorů druhého stupně rakety. Ten se zažehl a spaliny z něho okamžitě propálily stěny palivové nádrže prvního stupně. Asi si dovedete představit, k čemu to vedlo. V 18 hodin 45 minut, tedy půl hodiny před původně plánovaným startem, došlo k mohutnému výbuchu, který zničil vše v širokém okolí a připravil o život desítky lidí.
Většina z nich neměla v blízkosti odpalovací rampy vůbec co dělat. Čerpání paliva do rakety bylo považováno za nebezpečnou záležitost, tudíž tam správně měli být pouze technici touto činností se zabývající, nikoliv desítky vysoce postavených čumilů a dalších pracovníků kosmodromu.
Pořádek na kosmodromu nedokázal sjednat ani jeho velitel, generál Gerčik. Sice navrhl raketu z rampy odvézt a palivo z ní vyčerpat, ale nebyl v tuto chvíli nejvyšším velícím. Akci, která se měla stát demonstrací sovětských úspěchů, si totiž nenechal ujít velitel Strategických raketových sil maršál Nedělin, který s jeho návrhem nesouhlasil. Odvětil mu cosi ve smyslu, že v reálu, to jest v jaderné válce, nebude na takové hovadiny čas. A tím si neoblomný maršál podepsal ortel smrti.
Okamžitě po explozi se přímo na odpalovací rampě vytvořila ohnivá koule o průměru více jak 100 metrů, jejíž žár roztavil vše v okolí a lidé v bezprostřední blízkosti, včetně maršála, se doslova vypařili. Této tragédii nemohli uniknout ani další pozorovatelé, neboť areál byl z bezpečnostních důvodů obehnán neproniknutelným vysokým plotem a zdí s ostnatými dráty. Takže stejně nakonec uhořeli nebo se otrávili jedovatými zplodinami z hořícího paliva.
Někteří hledali spásu ve studních s vodou, rozmístěných kolem odpalovací rampy. Bohužel, i tam je dostihly toxické výpary a smrt. Útěk znesnadňoval i roztavený asfalt, do něhož se prchajícím bořily nohy.
Co se týče počtu obětí, čísla se značně rozcházejí. Oficiální informace, které byly zveřejněny až v roce 1989, hovoří o celkovém počtu 92 mrtvých. Jiné zdroje uvádějí 126 a některé i 200 obětí. Vzhledem k tomu, že sovětským zdrojům se nikdy nedalo věřit, důsledky tragédií vždy zlehčovaly a spoustu informací tajily, odborníci a historikové se přiklánějí k vyšším číslům.
Štěstí v neštěstí měl hlavní konstruktér Jangel, který těsně před výbuchem odešel se dvěma kolegy na cigaretu do podzemního bunkru.
Teď se možná ptáte, jak zdůvodnili rodinným příslušníkům smrt desítek lidí, když bylo nutno tuto tragickou havárii utajit? Jednoduše, oznámili jim, že jejich blízcí zahynuli při leteckém neštěstí. To je síla, co? Zda byl někdo za tuto zbytečnou smrt desítek lidí potrestán, se mi nepodařilo zjistit. Ostatně, všichni viníci kromě hlavního konstruktéra, skončili v ohnivém pekle.
Tato katastrofa ovšem urputné závodníky ve zbrojení, neodradila. Zkouška balistické rakety R-16 proběhla o rok později. Od té doby byl vesmírný komplex s patnácti startovacími rampami ležící v dnešním Kazachstánu, využíván pouze ke kosmickým účelům. Tedy, pokud máme věřit sovětským informačním zdrojům.
Tragédií, nejen při zkouškách nových zbraní, se na území bývalého Sovětského svazu stalo mnoho a Rusko pokračuje v nastoleném trendu. Ovšem zdaleka ne všechny havárie se dostaly a dostanou do médií, i když dnes vzhledem k vyspělým informačním technologiím se dozvíme víc než za Chruščova, Brežněva a spol.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://eurozpravy.cz/veda-a-technika/technika/231500-nedelinska-katastrofa-nejvetsi-tragedie-v-historii-kosmonautiky-kterou-vlada-poprela
https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/utajene-inferno-na-bajkonuru-co-se-stalo-pred-50-lety/r~i:article:680841/
https://youtu.be/zIAhf11Kzes?si=juM8u3QHPAr0TgYM
