Článek
Přenesme se tedy o 43 let zpět do amerického státu Texas, kde se začíná odvíjet.
Je čtvrteční odpoledne, 2. června 1983 a na mezinárodním letišti v Dallasu právě provádí předletovou kontrolu posádka dvoumotorového proudového letounu McDonnel Douglas DC-9 společnosti Air Canada. Na palubu letu 797, mířícího do Montrealu s mezipřistáním v Torontu, se usazuje 41 pasažérů. O ně bude pečovat jeden steward a dvě letušky.
Na postu kapitána sedí jednapadesátiletý Donald Cameron, který pro svoji mateřskou společnost pracuje již 17 let. Za svoji profesní kariéru nasbíral více než 13 000 letových hodin, bezpočet zkušeností a za kniplem décédevítky strávil téměř 5 000 hodin. Pro tentokrát mu připadla role řídícího pilota, zatímco první důstojník, čtyřiatřicetiletý Claude Quimet bude monitorovat přístroje a komunikovat s řízením letového provozu. Ani on není žádným nováčkem. Má na svém kontě 5 600 hodin, z nichž 2 500 absolvoval právě na tomto typu stroje.
V 16 hodin 25 minut místního času dostává let Air Canada 797 zelenou. Vzápětí se DC-9 se 46 lidmi na palubě odlepí od země a zamíří na severovýchod. Kapitán zapíná autopilota a stroj zcela bez problémů stoupá do cestovní hladiny tři tři nula, tedy 33 000 stop, což představuje 10 058 metrů. Pasažéři i posádka si užívají naprosto klidný let za ideálních povětrnostních podmínek.
Po více než dvou hodinách od startu naruší stereotyp v kokpitu drobná závada na elektrickém systému, která však nijak neohrožuje bezpečnost letu. Na přístrojové desce vypadne jistič elektromotoru, který ovládá splachování toalety. Kapitán se ho snaží nahodit, ale nedaří se, tak ho jednoduše nechá vypnutý, přesně jak mu ukládá provozní manuál. Kvůli takové banalitě se opravdu nevyhlašuje stav nouze, tak posádka pokračuje dál.
Jenže za chvíli začíná přihořívat, a to doslova. Z prostoru zadní toalety se valí štiplavý dým a je evidentní, že tam došlo k požáru. Že by si někdo v místnůstce úlevy zapálil cigaretu a hořící vajgl vyhodil do koše? Ale proč by to dělal, vždyť v roce 1983 se smí zcela legálně kouřit v kabině pro cestující. Na toaletu vběhne steward s hasicím přístrojem, skutečně přesvědčený, že hoří odpadkový koš. A je v šoku. Vyvalí se na něj hustá oblaka dýmu, ale v koši ani nikde jinde nevidí žádné plameny. Přes dým, který vychází odkudsi z nitra, není vidět a kde hoří, nelze zjistit.
Pilotům nejde do hlavy, proč vypadl jistič takového banálního zařízení, jako je splachovadlo WC a není možné ho nahodit zpět. První důstojník se tedy vypraví na obhlídku. Jakmile vstoupí do kabiny pro cestující, kam se ze zadní části valí toxický dým a spatří bezmocného stewarda s hasicím přístrojem, vidí, že jde do tuhého. Ani on však zdroj požáru na toaletě neobjeví.
Mezi cestujícími propuká panika, štiplavý kouř dráždí oči, sliznice, nutí ke kašli a znesnadňuje dýchání. A proč si pasažéři nenasadí kyslíkové masky? To by nebylo nic platné, jelikož systém nebere kyslík z lahve, nýbrž vyrábí v takzvaných vyvíječích a nasává okolní vzduch. Takže by se jedovaté zplodiny hoření dostávaly do plic ještě většími doušky.
První důstojník se vrací do kokpitu, kapitán vyhlašuje stav nouze z důvodu blíže nespecifikovaného požáru na palubě a žádá řízení letového provozu o kurz k nejbližšímu letišti, což je Cincinnati v Ohiu. Ale doletí tam vůbec? Pasažéři už mají značné problémy s dýcháním a nevidí si ani na špičku nosu. Naštěstí není letoun plně obsazený, tak se všichni mohou přesunout do přední, zatím méně zadýmené části. Ovšem je jen otázkou času, kdy se štiplavý kouř a toxické zplodiny hoření dostanou všude, včetně kokpitu.
Nejhorší je v tomto případě bezmocnost posádky. Když nelze nalézt ohnisko požáru, není možné ho uhasit. Pravděpodobně se nachází někde mezi vnějším pláštěm a vnitřním obložením a nejspíš hoří elektroinstalace. Vysadí totiž celý elektrický systém a tudíž i většina nezbytných přístrojů. Zhasne navigace, odpojí se autopilot a aby problémů nebylo málo, službu vypoví i stabilizátor. Zasekne se v určité poloze a nereaguje.
Horší už to snad ani být nemůže. Pasažéři se dusí kouřem, který zaplnil celou kabinu a dostává se i do kokpitu. Piloti, kteří skutečně dýchají kyslík z lahve, si nasazují masky a kapitán Donald Cameron se ze všech sil snaží udržet téměř neovladatelný stroj ve vzduchu. Kokpit se rychle plní hustým dýmem a piloti nevidí ani na těch pár přístrojů, které jim fungují.
Jelikož přišli i o navigační systém, postrádají údaje o poloze. Zbývá jim jedině umělý horizont, který ukazuje polohu letounu vůči zemi. Jsou tak odkázáni jen na informace od dispečerů. Ti jim podle údajů na svých monitorech hlásí aktuální výšku, rychlost, vzdálenost k letišti, zkrátka všechny parametry, potřebné k úspěšnému sklesání a přiblížení. Většina přístrojů zhasla, zato výstražné kontrolky na palubní desce svítí jako vánoční stromeček.
Let Air Canada 797 se pomalu, ale jistě blíží k prahu dráhy, s níž nemá posádka kvůli zadýmení kokpitu vizuální kontakt. Piloti pořádně nevidí ani jeden druhého, natož ven. Na letišti je vyhlášen nejvyšší stupeň poplachu a na jeho plochu se sjíždějí veškeré záchranné jednotky.
Značně ochromený hořící letoun DC-9 se nachází 20 kilometrů od letiště v Cincinnati a palubní personál téměř poslepu připravuje kabinu na přistání. Cestující jsou přesvědčeni, že se odvíjejí poslední okamžiky jejich života, ale piloti to nevzdávají. I když ukočírovat prakticky neřiditelný letoun je stojí poslední zbytky sil. A to je ta nejnáročnější část letu teprve čeká.
Nejen v kabině pro cestující, ale i v kokpitu je vedro jako v sauně a posádka má pocit, jako by jim hořelo za zadkem. Přesto se jim podaří nakonfigurovat letoun na přistání. Přes obavy, zda požár nepoškodil hydraulický systém, se jim podaří vysunout klapky i podvozek. K letišti v Cincinnati zbývá 12 kilometrů a posádka dostává povolení k přistání na dráhu 27.
Ale jak ho zvládnou, když vůbec nevidí ven? A jelikož nefunguje autopilot a další nezbytné palubní systémy, nemohou využít ILS, to jest letištní systém pro přesné přístrojové přiblížení, který by je dovedl až na ranvej. Přiblížení tak připomíná hru na slepou bábu. Přestože mají piloti obličej doslova nalepený na okně, ranvej nevidí. Jejich očima jsou v tu chvíli řídící letového provozu. A nutno zdůraznit, že ti si počínají skvěle. Navedou letoun naprosto přesně. Ten sice dosedá tvrdě, jelikož piloti přistávají poslepu, ale všichni jsou šťastni, že se dostali na zem.
Ale neradujte se předčasně, to pravé peklo teprve přijde. Pasažéři se snaží co nejdříve dostat z toxického prostředí a otevřou všechny dveře i nouzové východy najednou. Letušky ještě stihnou spustit skluzavky a pak to přijde. Na palubu se dostane velké množství kyslíku, který jak známo podporuje hoření a letoun pohltí plameny, které téměř znemožní evakuaci. Některým cestujícím se podaří uniknout přes křídlo, z něhož prostě skočí dolů. Pud sebezáchovy je zkrátka silnější, než strach. Všichni však takové štěstí nemají. 23 pasažérů ohnivé peklo pohltí.
A co piloti? První důstojník ještě stihne opustit kokpit, ale kapitán dokončuje úkony po nouzovém přistání přesně podle předpisů. Jenže mu dojde kyslík. Sundá si tedy masku a aniž by tušil, co se odehrává za jeho zády, dělá svoji práci. Vzápětí však ucítí silný žár a dojde mu, že je nejvyšší čas vypadnout. Ale už to nestihne, neboť ztratí vědomí. Naštěstí ho probere pořádná sprška hasicí pěny, kterou spasitelé rozhodně nešetří. Přes palubu už není úniku, tak se protáhne bočním okénkem a skočí. Z hrůzostrašné havárie vyvázne živý, stejně jako všichni ostatní členové posádky a 18 pasažérů. A nebýt jeho včasné reakce, správného rozhodnutí, pilotního umění, naprostého soustředění a dokonalé koordinace s prvním důstojníkem a řídícími letového provozu, nepřežil by nikdo.
Ale co skrytý požár vlastně způsobilo? Odpověď na tuto otázku budou hledat experti na letecké nehody z Národního úřadu pro bezpečnost dopravy Spojených států amerických (NTSB). Ti velmi brzy zjistí, že hořela elektroinstalace. Jenže ta nechytí jen tak sama od sebe, požár musí mít nějakou příčinu. Je zřejmé, že vznikl na zadní toaletě. Od pilotů se vyšetřovatelé dozví, že krátce před prvním dýmem na palubě vypadl jistič splachovače WC. Že by tento fakt s požárem nějak souvisel?
Skutečně, zdá se, že jsou experti na stopě. Ohnisko požáru opravdu najdou v motoru splachovače. Poškozená izolace způsobila zkrat na napájecích kabelech, které vedou k motoru podlahou toalety. Jelikož požár vznikl v nepřístupném místě, nešlo ho nalézt ani uhasit a šířil se po kabelech dál, až vyřadil z provozu celý elektrický systém letounu a v návaznosti i další nezbytné přístroje. Přistát s takto ochromeným hořícím strojem se zdá nemožné a lze to přirovnat k zázraku. Kapitán Donald Cameron to přesto dokázal. Naprosto právem obdržel nejvyšší profesní vyznamenání Polaris Award. A všichni členové posádky byli vysoce oceněni i svojí mateřskou společností a kanadskou leteckou asociací.
Hlavní hrdina příběhu letu Air Canada 797 kapitán Donald Cameron zůstal i přes tento hrůzný zážitek své profesi věrný dalších 14 let a poté si dlouhá léta užíval zaslouženého odpočinku. Do leteckého nebe se odebral 3. prosince 2016 v krásném věku 84 let.
Od této havárie uplynulo dlouhých 43 let a současné bezpečnostní a protipožární předpisy v letectví jsou někde úplně jinde. Moderní letouny stejně jako jejich vnitřní vybavení jsou vyráběny výhradně z nehořlavých materiálů, které musí splňovat velmi přísná kritéria. Na palubě tak může hořet jedině vaše powerbanka. Mějte ji pro jistotu někde po ruce, nejlépe v kapsáři před sebou, ať může případně palubní personál okamžitě zasáhnout. Je na takovéto situace perfektně vycvičen, takže nemusíte mít žádné obavy.
A vám všem, kteří milujete nejkrásnější pohled na svět shůry, stejně jako já, přeji čisté nebe!
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/M1FYdp7qWFY?is=x0p_0YEIE39jmL6t
https://youtu.be/MujqzIvkPac?is=sCLLq6TI3gIMLr8e
https://youtu.be/oU7AsVbYaTg?is=j9FEnFo7ra_NgO48
Accident McDonnell Douglas DC-9-32 C-FTLU, Thursday 2 June 1983 https://share.google/KpzSGv46l2s4ZOTvZ
