Článek
Nejinak tomu bylo i v případě úspěšného hromadného únosu tří letadel ČSA typu DC-3 přímo členy jejich posádek. K tomuto odvážnému činu se v roce 1950 odhodlali bývalí čeští váleční piloti Royal Air Force, tedy Britského královského letectva.
A proč? Protože po komunistickém převratu přestali být hrdiny II. světové války a stali se nepřáteli socialistického zřízení. Řada z nich byla z letectva odejita a někteří dokonce odsouzeni k mnohaletým trestům ve vykonstruovaných procesech. A ti, kteří měli to štěstí a mohli svoji milovanou profesi vykonávat dál, byli staženi z mezinárodních linek. A také s nimi nesměly coby cestující létat jejich manželky. Co kdyby zůstali v zahraničí, že? Tak pendlovali mezi Prahou, Brnem, Ostravou či Bratislavou, až do osudného pátku 24. března 1950.
Piloti zvolili pro svůj ďábelský, ale do posledních detailů dokonale promyšlený, plán ranní lety z Brna, Ostravy a Bratislavy, které měly mířit do Prahy. Tam však nikdy nedoletěly, neboť jejich skutečným cílem byla americká vojenská základna Erding nedaleko Mnichova. Předpokládali, že cestující v ranních spojích budou ještě v letadle dospávat a ani letištní personál nebude příliš ostražitý. A předpoklad vyšel dokonale, dokonce tak, že mnozí pasažéři ani nezaregistrovali, že neletí do Prahy, ale na Mnichov. A že jsou skutečně na západě, zjistili až po přistání. Někteří tuto skutečnost přivítali s nelíčenou radostí a na západě rovnou zůstali, neboť věděli, že taková příležitost se jim už nikdy nenaskytne.
Ale nepředbíhejme, pojďme se podívat, jak tyto 3 lety strojů DC-3, dvoumotorových vrtulových letounů pro maximálně 32 cestujících, probíhaly a kdo byli ti odvážní muži za kniplem.
První odstartoval o půl sedmé ráno letoun imatrikulace OK-WAR z Brna, který pilotoval kapitán Klesnil, druhým pilotem byl jeho kamarád a spolubojovník Angetter. Kapitán však nebyl v únosu zainteresován a nevěděl o něm, dokud mu cestou kopilot nesdělil svůj záměr. Nic proti němu však nenamítal, neboť podobný plán snoval se svým jiným kolegou. Jelikož však chtěl emigrovat společně se svojí rodinou, musel se vrátit zpět do Československa. A aby nebyl podezřelý ze spolupachatelství, nechal se dobrovolně svázat a vydával se za oběť. Nakonec i jemu se za několik měsíců poštěstilo a s celou rodinou se dostal za vytouženou svobodou. Paradoxně pozemní cestou přes Šumavu.
Let proběhl naprosto klidně. Přestože se posádka po odklonění z původní trasy vůbec nehlásila řízení letového provozu, žádné vojenské letouny nevzlétly a první z trojice Dakot před půl devátou úspěšně přistála v Německu.
To již byl dávno ve vzduchu i druhý letoun s registrací OK-WDR startující z Ostravy, který vzlétl krátce po půl sedmé, jen to měl o kousek dál. Za kniplem seděl kapitán Světlík, který byl v podstatně složitější situaci, než strůjce únosu v předchozím případě. Nikdo jiný z posádky totiž o jeho záměru nevěděl, naštěstí měl spojence v bývalém kolegovi z RAF, Popelkovi, který cestoval letadlem jako pasažér. Společně se jim podařilo pod pohrůžkou zbraní „uklidit“ druhého pilota, navigátora a radistu do zavazadlového prostoru.
I tento letoun bezpečně přistál na americké vojenské základně kolem deváté hodiny ráno. A to i s komunistickou delegací na palubě, která měla namířeno do Prahy za soudruhem Gottwaldem. Ti se pane asi divili, když v cílové destinaci slyšeli jen angličtinu!
V nezáviděníhodné situaci se však ocitla posádka posledního stroje DC-3 s imatrikulací OK-WDS, které velel kapitán Doležal. Letoun vzlétl až po půl osmé, jednak ho zdrželo nepříznivé počasí a pak také zkoumání letištních úředníků. Na palubě byly totiž dvě tehdejšímu režimu nepohodlné osoby: Paní Anna Vrzáňová, matka známé krasobruslařky Áji Vrzáňové, která emigrovala již dříve a Anna Dohalská, vdova po popraveném odbojáři.
Nakonec přeci jen vzlétli, jenže vzhledem ke zpoždění se piloti obávali, že příslušné orgány již něco tuší a vyšlou do vzduchu vojenské letouny. Žádný vojenský poplach se naštěstí nekonal, ale na palubě byl přítomen příslušník StB. Ten však nepředstavoval pro posádku, která byla celá zainteresovaná do únosu, vůbec žádné nebezpečí. A jak je to možné? Slovenští cestující byli tak pohostinní, že se s ním rozdělili o zásoby slivovice a milého estébáka totálně opili.
Kapitán nad Břeclaví změnil kurz a letadlo vstoupilo do rakouského vzdušného prostoru. Ovšem jeho posádka ještě zdaleka neměla vyhráno, neboť východní část Rakouska náležela v té době k sovětské okupační zóně. Ale tamější vojáci taky asi spali, takže let pokračoval v klidu a jakmile se letoun dostal nad Linec, který náležel již do zóny americké, dostalo se mu ochrany v podobě amerických stíhaček. To bleskurychle zařídili kolegové, kteří nedaleko Mnichova přistáli před nimi. I poslední z trojice Dakot s hrdiny za kniplem kolem půl desáté úspěšně přistála ve svobodné zemi.
Na západě nakonec zůstalo 27 osob z celkové počtu 85 lidí na palubách tří letadel. Všichni piloti dál působili ve své profesi v civilním nebo vojenském letectví ve Velké Británii a USA. A dlužno dodat, že při tomto precizně naplánovaném a provedeném únosu nepadl jediný výstřel a nikdo nebyl zraněn.
Tohle by nevymyslel ani ten nejlepší filmový scénárista. Takové příběhy píše jen sám život a na jejich hrdiny bychom neměli nikdy zapomenout.
Zpracováno na základě těchto materiálů:
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/historie-ceskoslovensko-totalita-utek-piloti-raf-dopravni-letadla-1950-oldrich_2003241008_tat
https://www.echo24.cz/a/SjiFY/byvali-letci-raf-unesli-tri-letadla-najednou-jejich-utek-rozlitil-komunisty
https://plus.rozhlas.cz/rok-1950-pryc-odtud-jak-se-letci-raf-dostali-se-tremi-dopravnimi-letadly-na-7585189
https://www.idnes.cz/technet/technika/unos-letadel-piloti-raf-csa-ulet-tri-dakot.A130320_142705_tec_technika_sit
